Pos.anej víkend s poka.aným štěstíčkem na konci

Honzík má rád Lego. Má moc rád Lego. Kromě stavění je jeho oblíbená činnost listovat v katalogu, ukazovat si v něm a říkat: "Tohle chci, tohle chci, tohle chci." Jednou se u toho takhle zamyslel, dal si ukazováček na bradu a s pohledem do stropu pronesl: "Jak se k tomu jenom dostat?"

Já to mám takhle s medailema z mistráků. Momentálně je to tak, že ta cesta k nim vede přes štafety a družstva poslední celostátnězávodní víkend v roce, přičemž předtím je potřeba tak dlouho před slavnějšími oddílovými kamarády vychvalovat svoji formu, až tomu uvěří. Dokonce tak, až tomu uvěřím sám... ;-) 

Ale tak fyzická forma trochu je, to zas jo. Zimu a první půlku roku jsem měl ultrašpatnou, čtyři angíny po sobě v dvouměsíčních intervalech, ale od půlky června už se točilo. A to tak, že o prázdninách jsem si na dovolený nejen bral běhací věci, ale dokonce jsem v nich i běhal! Taky jsem poměrně často brousil middle na Kolibě, až jsem podlehl dojmu, že moje forma je téměř intergalaktická a ten směrnej čas je neomylně trefenej. No a nastal čas převést slova v činy aplikováním 4 krajáků, shodou okolností až na jeden sprint všechno middly. No a bylo třeba si přiznat, že ty výkony nebyly takový, jako jsem si představoval... Na middlu ve Dvoře jsem na trojce mapově havaroval a pak umřel, ten samej den na sprintu spíš se štěstím ukormidloval většinu nástrah a na konci umřel. Middle v Rudníku viděl velice nepřesvědčivý mapování a middle u Jičína, týden před dnem D, už úplný mapový fiasko. Takže jsem si dal 2 dny pauzu, v úterý kopečky v terénu, a středu až pátek strávil na mapových trénincích, kde jsem na tý mapě doslova ležel a snažil si vzpomenout, jak se to dělá.

Takže ten víkend s velkým V právě začíná. Sobota ráno. První číslo na hodinkách je pětka, to není úplně, co chci vidět, dneska startuju až odpoledne, ale co dá dělat... Tady na pravým boku mě něco svědí, no to si musím podrbat. Hergot, to to svědí. No co to... Si snad půjdu do mražáku pro chladící gel. Du. Hm, to je nějaký divný. Co na to říká zrcadlo? No do pr.ele, co to je? Těch pár pupínků ze včerejška, kterých jsem si všiml a považoval za proběhnutí nějakýma smrčkama se podstatně rozrostlo přes půlku boku a na ruku a svědí to jako čert. Co to je? Nedávno jsme tady doma měli pásovej opar, v týdnu jsem měl pár klíšťat a (to je nejlepší) ve školce je jeden případ svrabu. Koukám na net, jak vypadá svrab, no... podobně... Můžu s tím běžet? Obě otázky mě dostávaj do absolutního stresu a netrvá dlouho a následujou žaludeční potíže. Čas do odjezdu trávím postupným přemisťováním útrob do kanalizační soustavy. Jedu. 

Stojím na předávce. Nevím, co si s tím můžu dovolit, ani jsem se radši moc nerozběhával. Ach jo, to bude závod... Hop dobíhá a když vidím, jak přibíhá těsně za prvníma, ... no nic... Už u lampionu jsem mrtvej. Volím defenzivní postup na jedničku, cesta, křižovatka, potok, ohyb a teď už jsem úplnej kousek. He? Čistej les jsem nečekal! Doprava. Nic. Dolů. Nic. Zase čistej les. Zase doprava. Kontrola! Ne moje. Doleva. Hele támhle je. V hlavě slyším důvěrně známej zvuk splachování záchodu. Dvojka, delší postup na trojku mírně do kopce. Pocitově jdu tak poloviční rychlostí. Pár kratších postupů, delší do hustníku na jámu - velká obíhačka. Divácká, předávka, jdu se spláchnout.

Ta prostřední...

Po půlhodině pokusu o mentální resuscitaci slyším jakoby zdálky hlas: "Ale ta vaše skupina docela stahovala na čelo." Cože??? Jaká skupina? Jak stahovala? Uka online výsledky! Koukám, že jsem předával jenom 3 minuty za prvníma (čekal jsem tak patnáct) a teda v závěru jsem opravdu stahoval. No a Jedla přiběhl čtvrtej 50 vteřin za bednou. OMG, tak dneska byla ta laťka fakt nízko... 

Ukazuju doma hrudník. Co to máš??? Nevim... Hele svrab to není, to by bylo jinde a strašně by to svědilo. Borelioza taky ne. Spíš to vypadá jako pásovej opar. Online konzultace s kamarádkou lékařkou. No, mohl by to bejt pásák. OK, tak to je asi tohle. V podstatě mě to uklidňuje. Běžet se s tím dá, nezdá se, že by mně to nějak ublížilo a zejtra se teda normálně rozběhám a ono to půjde.

Noc klidná, ráno teda cítím pozůstatky včerejšího střevního masakru, ale jinak dobrý. Hop zase v pohodě skoro s čelem, MaČe a zase stojím na předávce. Jestli jsem včera chtěl jít na jedničku defenzivně, tak dneska to mám v plánu na druhou. U lampionu se cítím o hodně líp než včera. Jednička vypadá řešitelně. Do vinglu cest, roh rozhraní a za ním jáma. Běžim, už by tady měla bejt ta cesta. Tady. Teď končí...? Tady je nějaká další pěšina... Jdu dál na tu silnou. Támhle vpravo je už ta bažinka... Cesta. Tady je nějaký rozhraní, ale to je bílý a já mám mít světle zelený. To nevim, je to ono? Jsem správně? Jdu za něj a jsou tady úplně nepřehledný náletový smrčky. Kontrolu nevidím, ale hlavně vůbec nevím, jestli jsem správně. Dolů, doleva, znova cesta. Tak hergot, kde jsem? Kde je ta křižovatka, ke který jsem měl doběhnout jako první? Po cestě nahoru, rozvětvení s pěšinou. No tak byl jsem dobře! Zase jsem v tom náletu. No tak tady jsem byl. Nic. Zase ten čistej les... Zpátky. Hele kontrola! Tak ta byla zašitá... To byly tak 3 minuty, možná víc. Zase slyším v hlavě to splachování. Chce se mně jít s brekem zpátky. No tak běžíme dál. Dvojku ještě trochu přebíhám, nevěřím, že ta kontrola je moje, ale jinak to naštěstí už je zpátky na kolejích a "zbytek" trati už je v pohodě mapově i běžecky. Předávka někde na šestým, třeba s tím Zuzka s Jedlou ještě něco provedou. 

Úplně jasná jáma na okraji rozhraní...

Zuzka předává šestá a něco stáhla. Koukáme na online, na bednu to nevypadá. Na divácký běží Tesla, pak Turnov, pak Jihlava. No tak nic... Hele, ale ve výsledkách je jenom Turnov... Cože? No jo, Tesla je disklá ze třetího úseku. A co ta Jihlava? No jo, taky to vypadá na disk. Ha, zpátky ve hře! Tak, kdo tam je? Pragovka, ale ta startovala daleko před náma. Jo, už je na předivácký. Hele Jedla, půl minuty za ním. Jsme třetí! A Zlín. Kousek za náma. Divácká - Pragovka. Hele, ten je prošitej, toho dá! Jedla! A Bingo. Přesun na sběrku. Čekáme, kdo se vynoří první. Bingo. A Jedla! Bronz. To není možný... 

Pocity jsou více než smíšený. Sice odjíždím s bramborou a bronzem, ale tady to chtělo vyrejžovat o dost víc. A v obou případech za to může moje hlava...

Po závodech dostáváme mapy. V obou případech jsem hned napoprvé musel být zatraceně blízko kontroly a kdybych se dobře díval, tak je musím vidět. Na digitálním podkladu to tak nevyzní, ale na mapě jsem si v sobotu zaměnil tlustou vrstevnici u kontroly za potok (a v terénu ho pak samozřejmě neviděl), v neděli vznikla chyba hned za startem, kdy jsem vyběhl o něco víc vpravo, než jsem chtěl. Přeběhl jsem průsek (a ne cestu) a tu druhou pěšinu jsem měl na mapě překrytou zase tlustou vrstevnicí. No a ten bílej les, co byl v mapě světle zelenej... Beru to jako trest za tu závěrečnou kontrolu za rozhraním na Kolibě...

Epilog

V pondělí jsme museli do Prahy, takže návštěvu u doktorky jsem si dal na úterý. Ale v úterý ráno už se zdálo, že to je lepší, tak jsem si nebyl jistej, ale nakonec jsem se vydal. Vyhrnul jsem triko a svoje 3 verze, co by to mohlo bejt. Pásák to není, borelioza taky ne, ale svrab bych nevylučovala. No ty vo.e.... Jdu na kožní, kde berou bez objednání, ale to nejdu, to utíkám. Vyhrnuju triko a svoje 3 verze. To není, to není, to není. A infekční to taky není. Nebyl jste teď někdy v přírodě? Byl! No hele, asi jste něčím proběhl, tady je mastička a nazdar. 

A to je taková pěkná tečka za tím naším případem...
Příště bude příležitost dostat se k medaili na jižní Moravě. 

Chcete mě? ;-)