pátek 29. června 2018

:: Výlet na Broumovsko

S dovolením tu ještě zavzpomínám na minulej tejden, kdy jsem si mimojiné parádně zaběhal v broumovských skalách, protože tento typ výletu se mně zdál mimořádně povedený. Byl sice nejteplejší den před výrazným ochlazením, ale klimatizace v autě je moc dobrá věc. Mezi námi, i nový auto je moc dobrá věc ;-) První štací byla jedna dokončená rekonstrukce a přístavba v Hronově: 


Potom jsem se potřeboval osobně podívat na jednu plánovanou rekonstrukci v Nízké Srbské a na jeden pozemek pro nový rodinný dům v Polici nad Metují. 


Pak došlo na to běhání.


Pak jsem se chvíli zdržel v Broumově na "svých" latifundiích  a cvaknul to, co jsem tam napáchal:





A pak už jsem mířil do Meziměstí, kde jsem zkouknul, jak pracují na tomhle (ale zatím dělají druhou, jednodušší fasádu):


A pak už jenom zbývalo navštívit restauraci U Švejka a přesunout do žaludku vyhlášenou kulajdu a direkt domů.

Děkuji za pozornost ;-)

pondělí 25. června 2018

:: Mistrák na middlu. Před dvěma lety šestej, loni pátej. A teď?

Naposledy jste se tady mohli dočíst, že jsem si na sprintu v Plzni vyhodil kotník. A co se dělo pak? Pak jsem chvíli odpočíval, pak jsem trochu začal běhat, pak víc a pak? Pak jsem si ten kotník, úplně stejně a úplně ten samej, zas vyhodil. Jako příprava na mistrák na middlu skutečně ideální...

S týdnem před závodem jsem dost spokojenej, protože se mně docela povedlo se pěkně rozběhat. Dokonce jsem se stavil v oblíbených broumovských skalách na oblíbenej trail (restaurace Amerika - Hvězda - Strážná hora - Hvězda - Supí hnízdo - Skalní divadlo - Hvězda - Amerika).


Mistrák na middlu byl letos u obce Chlébské. To je vám taková divoká lokalita, kde jsem snad nikdy ještě nebyl. Terén pro mě dost neznámej a dvě starý mapy vzniklý před 18 lety tomu taky moc nepomohly, protože se dost podstatně odlišovaly ve stylu mapování. Že tam budou nějaký šutry bylo jasný, ale jak moc vážný to s nima bude, úplně tak jasný nebylo. Jasný bylo, že se po pár letech nevyhnu tejpování, což byla mrzutost, protože mně ty nový tejpovačky moc nedržej.


Semifinále
Kvalifikace byla pro mě prvním závodem po měsíci, z čehož jsem byl teda lehce nervózní. Veteráni mají tu výhodu, že se jich netýkají věci jako karanténa, startují až po mladších kategoriích a mají tak jednak informace z lesa a jednak vyběhaný cestičky. Zvěsti z lesa mimojiné říkali, že je tam hodně kamenitej podklad, tak jsem přidal na každou nohu jednu tejpku, přísně jsem se podíval na pravej kotník aby vydržel, pomodlil se a šel na to. 

Malá vsuvka ze startu, kde jsem na vlastní oči viděl jak nejmenovaný závodník Škorpil přijíždí autem zakázaným prostorem, díky čemuž byl následně diskvalifikovanej. Aspoň malá porce spravedlnosti ve světě, kde se ministryní spravedlnosti může stát Taťána Malá, David Rath si i po osmi letech běhá vesele po svobodě a předsedou vlády je zloděj a estébák.

Zpět do závodu. Po minulých zkušenostech jsem věděl, že není potřeba se před zítřejším finále uštvat, že stačí běžet čistě, kontrolovaně, nikde nehavarovat a všechno si hlídat. Například to, že si vezmete správnou mapu, že ;-) Takže v tomhle duchu se to neslo. Malý nedorozumnění proběhlo jenom na devítce, na kterou jsem ještě pro jistotu obíhal po cestě, ale stejně jsem skončil na cizí kontrole. A to jsem teda měl dost štěstí, že jsem si toho na poslední chvíli všiml, protože se to zdálo všechno jasný a užuž jsem mířil na desítku. V cíli jsem se šel podívat, s kým letos soupeřím a šel si po svejch. Kotníky vydržely, trať jsem takhle částečně čekal, úvodní smyčku teda ne, a taky bylo dobrý, že jsme si očuchali ty skály na zítra (16,17). Jo a v žádným případě bych nechtěl startovat na začátku (skrz šlapání trávy mezi šutrama). To máte po (dvou) závodech už při zveřejnění startovky.



 Večer jsem se dobře najedl a pak tak tak udržel víka, než Němci konečně daj toho góla, a upadl do limbu.

Finále
A je tu finále. Před dvěma roky šestej, loni pátej. Mohlo by... Na jedničku nic neřeším, beru cestu a pálím. Posed, velkej sráz a jsem tam. Dvojka pod skálou svítí do dáli. Po trojce se dívám o něco dřív ale OK. Čtyřka až osmička bez problému. Na devítku tak nějak po vrstevnici. Na desítku stačí něco vystoupat a hlavně propálit ten kamenitej hustník. Jedenáctka v pohodě, dvanáctka svítící pod velkou skálou. Už poněkolikátý mě napadne, že to není úplně nejtěžší závod, co jsem kdy běžel... Třináctka nejtěžší kontrola - kontrolovat směr, výšku a hlavně se nezrakvit. Lampion ale zase vesele svítí do dáli... Čtrnáctka vypadá z mapy těžší než byla. Patnáct, šestnáct v pohodě. Před sedmnáctkou nechávám půl minuty - je tam pruh hustníku, v mapě nic! Osmnáctka opatrně, žádná havárie před cílem! Poslední kopec a cíl. Na trati jsem měl pocit, že to docela běží a tak mám dojem povedenýho závodu, ze kterýho by mohlo něco bejt. První sprcha byla, že mě na doběhu nehlásili a druhá po vyčtení - čtvrtej ze zatím osmi. Éch... cože? No tak nic. 


Nakonec 9. místo. Za vítězem čtyři minuty, za bronzovou dvě. Mezičasy říkají, že je tam ta ztráta na 17, ale taky pro mě překvapivě na jedničku. To bych neřekl, že to byl tak nevýhodnej postup. Takže tak o minutu by to mohlo být lepší, ale to je všechno. 

No, tak terén pro mě to úplně nebyl (škobrtání po šutrech s nejistým kotníkem), ale hlavně bych asi potřeboval o něco těžší závod. Upřímně řečeno, až teď mě vlastně došlo, že to bylo fakt lehký. Jak trať, tak umístění kontrol při nabíhání. Trať H35A určitě není hlavní, ale mít kontroly na middlu z náběhový strany je vyloženě trapný.

pátek 22. června 2018

:: Ministryně spravedlnosti


Už je líp?
Babišova sekta si s náma právě vytřela prdel. Což dělá od svýho vzniku soustavně. Nový je teď to, že ani nepoužila papír.

středa 30. května 2018

:: Na tom plzeňskym mostě :: kotníček :: zas bedna :: ranní expres

Dnes si budeme nejvíc povídat o sobotním sprintu v Plzni, ale ještě se zmíním, že jsem si mezitím dal krátkou u Lázní Bělohrad, kde jsem díru do světa neudělal; že jsme byly na dovolený na polský straně Sněžky, na kterou jsem si i vyběhl a vytvořil si tak skoro týdenní beton v nohou; že proběhl třetí letošní Emil a tejden po něm se teda jelo do Plzně na štafety - sprint - štafety. Ne že by se mi trmácet tak daleko nějak zvlášť chtělo, ale tak ňák kvůli tý partě že jo, zase se ukázat na nějakejch velkejch závodech a tak. No a když jsem zjišťoval o co půjde, tak to vypadalo docela zajímavě. Na sprint s doběhem v pivovaru jsem se přihlásil do již oblíbený H35, když jsem v tom Jičíně tak hezky začal že jo, a tak nějak jsem si tenhle závod dal jako to hlavní na víkendu na co se zaměřím. 

No ale první byly štafetky. Fyzicky i mapově jsem byl úplně mimo. Ale jako že ú-p-l-n-ě. V podstatě celý to hodinový plácání v lese jsem řešil, co se jako děje. Jestli jsem se uvařil z vedra, jestli jsem ještě unavenej z Emila, jestli nemám motivaci nebo co. No hrůza... Radši hodně rychle zapomenout. 

Po závodech jsme udělali to nejlepší co šlo, jeli jsme se rovnou ubytovat. Postel, sprcha a chládek udělaly své, bohužel mě rozbolela hlava jak střep, tak jsem musel požít růžovou pilulku a už jsem mířil na ten sprintík. Jo, tu cestu vám musím vyprávět. Měl jsem namapovaný, že dorazím do centra v pivovaru, tam že všechno okouknu a pozeptám se co a jak. Ale ouha, namapovaná cesta byla zavřená. Tak jsem se dal doleva s tím, že se holt už jenom nějak napojím na cestu na start (později jsem zjistil, že kdybych se dal doprava tak po 50 metrech byl zadní vchod na nádraží, kterým bych prošel a byl skoro na shromaždišti). Tak jsem se ocitl v prostoru před startem, mimochodem v sympatickým zeleným pruhu plným stromů, stínu a různých pítek a kašen. Do jedný jsem ponořil končetiny, což mně udělalo moc dobře a kdyby tam neplaval ptáček nožičkama nahoru, tak bych tam snad skočil šipku... Stěžejní bylo, že jsem potkal Martinu, čímž jsem se dozvěděl o záludným mostě...

Tak a jde se na to. Kdeže je dopolední marnost, běží to krásně! Hned na jedničku se jde na ten most a schody. Ideální postup na dvojku jsem ulovil na poslední chvíli, jinak bych víc obíhal. Při mapování na trojku blbě přečtu partii za mostem, myslím si, že tam se dostanu dolů. Ale ouha, musím běžet dál, na konci mostu doleva daleko a dlouhou vracečkou na trojku. Říkám si "jejda, jejda, jejda, to jsem zase zvojtil". Kdybych tak věděl, že to byl ideální postup, kterej jsem vyhrál... 



A jde se řešit čtyřka. Na severní varianty se mně nechce vůbec a tak si tam vytáhnu jednu mostovou schodovou, která by mohla bejt skluzná. A je. Když běžím kolem devítky u turniketu na stadion, tak si ji pořádně prohlídnu, abych pak přesně věděl. Tak, razím čtyřku (vsuvka z mezičasů - vedu o 7 sekund před druhým a 30 před třetím) a přesně v tomhle místě se to začíná s.... sypat. Přebíhám průchod, kterej jsem si při náběhu prohlídl a musím se vracet. Pětka je dole pod rampou, zatáčím, sbíhám, kotník, křup a ležím na zemi. Vyprazdňuju z rezervoáru zásobu dostupných slov sprostých a pak dochází k něčemu, co si neumím vysvětlit a nějaká mně dosud neznámá síla mě staví zpátky na nohy a jdu dál. Nejdřív to nejde, pak to jde blbě, pak to nějak jde. Nálada je na bodu mrazu, ale aspoň běžím. Šest, sedm, osm, devítka - ta je jasná, tu vím přesně... A ejhle přebíhám ji a vracím se... Na jedenáctce mám už úplně vymleto a jdu se podívat na cizí kontrolu v rohu zábradlí místo nahoře. Kudy na dvanáctku? Sympatičtější mně připadá jižní varianta (správně, vyhrávám) a pak už jenom cíl.    


No tak nakonec třetí, což je vlastně docela dobrý. Na to, co jsem tam dělal... K závodu se strhla mohutná diskuze, ale vzhledem k mnoha slovům právě nakladeným, to už nebudu dál rozvíjet. Kromě toho, že se mi to líbilo ;-)

Večer se jdeme zrestaurovat a poveselit do místního zařízení, ráno se probudím, zkusím pár kroků a je jasný, že jsem zdejší běhání završil, balím tornu, sděluju Hopovi, že třetí štafeta nemá třetího a jdu na nádraží. Tak zas někdy ;-)

neděle 29. dubna 2018

:: Middle Semtěš, sprint Heřmanův Městec

Moje oblíbená činnost je důkladným nicneděláním se dostat na úplný dno a pak se zase dlouho škrábat nahoru. Průvodním znakem je, že to docela dost bolí. Tím ukrutněji, když jsou dva závody za den, když jsou oba delší než by měly být, když je poprvé v roce vedro, a když zrovna ten den nemáte svůj den. Což se všechno sešlo právě při posledních závodech - middle v Semtěši a sprint v Heřmanově Městci.

Ale o jakých tématech se při dopoledním závodě bude mluvit, jsem odhadnul celkem dobře, že jo? ;-)

Jaký jsem to čekal

Jaký to bylo

Že to dneska moc nepoběží, jsem poznal asi 50 metrů po startu. Ale mapově bylo vlastně pořád co řešit, tak jsem to většinou uměl nějak vytěsnit. První kritický místo přišlo při postupu na pětku, kde z cesty odbočoval průsek, kterej není v mapě, zpanikařil jsem, jestli už nejsem dál a šel jsem do terénu dřív, než jsem zamýšlel. Že jsem v řiti, mně bylo jasný. Jediný na co jsem spoléhal bylo, že jsem tady ten terén důkladně prostudoval, když jsem přesně tady havaroval při loňských závodech a že poznám přesně jednu světlinu s kupkou a od ní se odpíchnu. A přesně to se naštěstí stalo ;-) Na dalším postupu jsem doběhl o 4 minuty jednoho našeho mlaďáka a pár kontrol jsem mohl s pobavením sledovat, jakej to je běžeckej talent, ale zatím bohužel lajdák na mapu... V údolí mezi 15 a 16 to těsně za mnou svalil ze svahu divočák. To byl takovej fofr, že jsem se nestihl ani leknout. Pak to bylo ve svahu v rejhách, až jsem na 22 konečně umřel, pak už vůbec nevím, jak jsem našel 23 a přišel cíl. Dobrej middle. Jsem věděl, že to Udr umí ;-)   

Potom byl plán, že se v klidu resuscituju, umeju, najím, probereme s kamarádama, jak jsme běželi, a volným tempem se přesunu do Heřmanova Městce na sprint, kam přijede rodina. To by takhle klidně mohlo být, kdybych ráno vyndal z auta dětskou sedačku. Ale protože jsem na to zapomněl, tak jsem se převlíkl, nasedl do auta a jel zpátky do HK, kde jsem se ošplouchl, najedl a jeli jsme jsme zpátky. Někdo si to prostě umí udělat hezký.

No, tak sprint. Můj pocit, že tam vůbec nemusím chodit, ještě umocnili kluci, co přiběhli a chtěli lynčovat stavitele. Že to je dlouhý a že to je nudný a ošklivý. Takhle informačně vybavenej, navíc za ukrutnýho bolení hlavy, jsem se do toho pustil. Za trojkou jsem už jasně věděl, že tahle účast má jedinej kladnej bod - závod do rankinku (už třetí). Nic víc. Na trati bych si taky po staviteli hodil dlažkou, ale v cíli jsem o tom nad mapou trochu přemejšlel a spíš to vidím na hodně problematickej výběr terénu, s čímž už potom stavitel nemohl o moc víc dělat. 



neděle 22. dubna 2018

:: Emil 2

Dnes doběhán druhej letošní Emil. Sotva pletu nohama a tak dva dny nechci o běhání ani slyšet ;-)
S dovolením tady ukradnu Mrazákovi přiléhavou fotku s názvem "V uhlí"...