Pos.anej víkend s poka.aným štěstíčkem na konci

Honzík má rád Lego. Má moc rád Lego. Kromě stavění je jeho oblíbená činnost listovat v katalogu, ukazovat si v něm a říkat: "Tohle chci, tohle chci, tohle chci." Jednou se u toho takhle zamyslel, dal si ukazováček na bradu a s pohledem do stropu pronesl: "Jak se k tomu jenom dostat?"

Já to mám takhle s medailema z mistráků. Momentálně je to tak, že ta cesta k nim vede přes štafety a družstva poslední celostátnězávodní víkend v roce, přičemž předtím je potřeba tak dlouho před slavnějšími oddílovými kamarády vychvalovat svoji formu, až tomu uvěří. Dokonce tak, až tomu uvěřím sám... ;-) 

Ale tak fyzická forma trochu je, to zas jo. Zimu a první půlku roku jsem měl ultrašpatnou, čtyři angíny po sobě v dvouměsíčních intervalech, ale od půlky června už se točilo. A to tak, že o prázdninách jsem si na dovolený nejen bral běhací věci, ale dokonce jsem v nich i běhal! Taky jsem poměrně často brousil middle na Kolibě, až jsem podlehl dojmu, že moje forma je téměř intergalaktická a ten směrnej čas je neomylně trefenej. No a nastal čas převést slova v činy aplikováním 4 krajáků, shodou okolností až na jeden sprint všechno middly. No a bylo třeba si přiznat, že ty výkony nebyly takový, jako jsem si představoval... Na middlu ve Dvoře jsem na trojce mapově havaroval a pak umřel, ten samej den na sprintu spíš se štěstím ukormidloval většinu nástrah a na konci umřel. Middle v Rudníku viděl velice nepřesvědčivý mapování a middle u Jičína, týden před dnem D, už úplný mapový fiasko. Takže jsem si dal 2 dny pauzu, v úterý kopečky v terénu, a středu až pátek strávil na mapových trénincích, kde jsem na tý mapě doslova ležel a snažil si vzpomenout, jak se to dělá.

Takže ten víkend s velkým V právě začíná. Sobota ráno. První číslo na hodinkách je pětka, to není úplně, co chci vidět, dneska startuju až odpoledne, ale co dá dělat... Tady na pravým boku mě něco svědí, no to si musím podrbat. Hergot, to to svědí. No co to... Si snad půjdu do mražáku pro chladící gel. Du. Hm, to je nějaký divný. Co na to říká zrcadlo? No do pr.ele, co to je? Těch pár pupínků ze včerejška, kterých jsem si všiml a považoval za proběhnutí nějakýma smrčkama se podstatně rozrostlo přes půlku boku a na ruku a svědí to jako čert. Co to je? Nedávno jsme tady doma měli pásovej opar, v týdnu jsem měl pár klíšťat a (to je nejlepší) ve školce je jeden případ svrabu. Koukám na net, jak vypadá svrab, no... podobně... Můžu s tím běžet? Obě otázky mě dostávaj do absolutního stresu a netrvá dlouho a následujou žaludeční potíže. Čas do odjezdu trávím postupným přemisťováním útrob do kanalizační soustavy. Jedu. 

Stojím na předávce. Nevím, co si s tím můžu dovolit, ani jsem se radši moc nerozběhával. Ach jo, to bude závod... Hop dobíhá a když vidím, jak přibíhá těsně za prvníma, ... no nic... Už u lampionu jsem mrtvej. Volím defenzivní postup na jedničku, cesta, křižovatka, potok, ohyb a teď už jsem úplnej kousek. He? Čistej les jsem nečekal! Doprava. Nic. Dolů. Nic. Zase čistej les. Zase doprava. Kontrola! Ne moje. Doleva. Hele támhle je. V hlavě slyším důvěrně známej zvuk splachování záchodu. Dvojka, delší postup na trojku mírně do kopce. Pocitově jdu tak poloviční rychlostí. Pár kratších postupů, delší do hustníku na jámu - velká obíhačka. Divácká, předávka, jdu se spláchnout.

Ta prostřední...

Po půlhodině pokusu o mentální resuscitaci slyším jakoby zdálky hlas: "Ale ta vaše skupina docela stahovala na čelo." Cože??? Jaká skupina? Jak stahovala? Uka online výsledky! Koukám, že jsem předával jenom 3 minuty za prvníma (čekal jsem tak patnáct) a teda v závěru jsem opravdu stahoval. No a Jedla přiběhl čtvrtej 50 vteřin za bednou. OMG, tak dneska byla ta laťka fakt nízko... 

Ukazuju doma hrudník. Co to máš??? Nevim... Hele svrab to není, to by bylo jinde a strašně by to svědilo. Borelioza taky ne. Spíš to vypadá jako pásovej opar. Online konzultace s kamarádkou lékařkou. No, mohl by to bejt pásák. OK, tak to je asi tohle. V podstatě mě to uklidňuje. Běžet se s tím dá, nezdá se, že by mně to nějak ublížilo a zejtra se teda normálně rozběhám a ono to půjde.

Noc klidná, ráno teda cítím pozůstatky včerejšího střevního masakru, ale jinak dobrý. Hop zase v pohodě skoro s čelem, MaČe a zase stojím na předávce. Jestli jsem včera chtěl jít na jedničku defenzivně, tak dneska to mám v plánu na druhou. U lampionu se cítím o hodně líp než včera. Jednička vypadá řešitelně. Do vinglu cest, roh rozhraní a za ním jáma. Běžim, už by tady měla bejt ta cesta. Tady. Teď končí...? Tady je nějaká další pěšina... Jdu dál na tu silnou. Támhle vpravo je už ta bažinka... Cesta. Tady je nějaký rozhraní, ale to je bílý a já mám mít světle zelený. To nevim, je to ono? Jsem správně? Jdu za něj a jsou tady úplně nepřehledný náletový smrčky. Kontrolu nevidím, ale hlavně vůbec nevím, jestli jsem správně. Dolů, doleva, znova cesta. Tak hergot, kde jsem? Kde je ta křižovatka, ke který jsem měl doběhnout jako první? Po cestě nahoru, rozvětvení s pěšinou. No tak byl jsem dobře! Zase jsem v tom náletu. No tak tady jsem byl. Nic. Zase ten čistej les... Zpátky. Hele kontrola! Tak ta byla zašitá... To byly tak 3 minuty, možná víc. Zase slyším v hlavě to splachování. Chce se mně jít s brekem zpátky. No tak běžíme dál. Dvojku ještě trochu přebíhám, nevěřím, že ta kontrola je moje, ale jinak to naštěstí už je zpátky na kolejích a "zbytek" trati už je v pohodě mapově i běžecky. Předávka někde na šestým, třeba s tím Zuzka s Jedlou ještě něco provedou. 

Úplně jasná jáma na okraji rozhraní...

Zuzka předává šestá a něco stáhla. Koukáme na online, na bednu to nevypadá. Na divácký běží Tesla, pak Turnov, pak Jihlava. No tak nic... Hele, ale ve výsledkách je jenom Turnov... Cože? No jo, Tesla je disklá ze třetího úseku. A co ta Jihlava? No jo, taky to vypadá na disk. Ha, zpátky ve hře! Tak, kdo tam je? Pragovka, ale ta startovala daleko před náma. Jo, už je na předivácký. Hele Jedla, půl minuty za ním. Jsme třetí! A Zlín. Kousek za náma. Divácká - Pragovka. Hele, ten je prošitej, toho dá! Jedla! A Bingo. Přesun na sběrku. Čekáme, kdo se vynoří první. Bingo. A Jedla! Bronz. To není možný... 

Pocity jsou více než smíšený. Sice odjíždím s bramborou a bronzem, ale tady to chtělo vyrejžovat o dost víc. A v obou případech za to může moje hlava...

Po závodech dostáváme mapy. V obou případech jsem hned napoprvé musel být zatraceně blízko kontroly a kdybych se dobře díval, tak je musím vidět. Na digitálním podkladu to tak nevyzní, ale na mapě jsem si v sobotu zaměnil tlustou vrstevnici u kontroly za potok (a v terénu ho pak samozřejmě neviděl), v neděli vznikla chyba hned za startem, kdy jsem vyběhl o něco víc vpravo, než jsem chtěl. Přeběhl jsem průsek (a ne cestu) a tu druhou pěšinu jsem měl na mapě překrytou zase tlustou vrstevnicí. No a ten bílej les, co byl v mapě světle zelenej... Beru to jako trest za tu závěrečnou kontrolu za rozhraním na Kolibě...

Epilog

V pondělí jsme museli do Prahy, takže návštěvu u doktorky jsem si dal na úterý. Ale v úterý ráno už se zdálo, že to je lepší, tak jsem si nebyl jistej, ale nakonec jsem se vydal. Vyhrnul jsem triko a svoje 3 verze, co by to mohlo bejt. Pásák to není, borelioza taky ne, ale svrab bych nevylučovala. No ty vo.e.... Jdu na kožní, kde berou bez objednání, ale to nejdu, to utíkám. Vyhrnuju triko a svoje 3 verze. To není, to není, to není. A infekční to taky není. Nebyl jste teď někdy v přírodě? Byl! No hele, asi jste něčím proběhl, tady je mastička a nazdar. 

A to je taková pěkná tečka za tím naším případem...
Příště bude příležitost dostat se k medaili na jižní Moravě. 

Chcete mě? ;-)   

:: Stavitelský manýry

Za tejden pořádáme dva celostátní závody. V sobotu MČR v nočním (staví Jedla) a v neděli áčkovej middle (stavím já). Postaveno už samozřejmě je, novinkou pro mě bylo kolíkování - na místě kontroly se nepíchne lísteček a nazdar, ale zatluče se dřevěnnej kolík. Což znamenalo krosnu, kladivo a jídlo na tři dny. Je jasné, že takový roznos může v terénu vykonávat jen silná vědecká osobnost...

Jakej ten middle bude? To samozřejmě nebudu ani naznačovat. Tady je spíš zajímavý, že s terénem jsem měl napřed závodní (resp. tréninkovou) zkušenost a až potom přišla nabídka na stavbu tratí. A protože mě ten trénink nadchnul, tak jsem vůbec nemusel přemejšlet jestli jo nebo ne. Naznačit můžu jenom to, že v tomhle případě, kdyby to bylo jenom na mně, tak se vůbec nerozmejšlím a závodníkům dám do ruky ne sedmapůlku, ale rovnou pětku. Jako měřítko mapy, jestli mi rozumíš... (A když jsem to včera říkal jednomu z mapařů a zároveň předsedovi mapový komise, tak povídá: Já taky...) Takže nápověda: Lupu s sebou.

Zajímavostí je, že to budou vlastně dva závody - áčka a výchoďák. Vzhledem k prťavosti lesa pro áčka, bude výchoďák trochu jinde. Nabídka na jeho stavbu přilétla taky, tu jsem ovšem s díky odmítl. Umím si docela živě představit, že až se bude po závodě vystavovat nástěnka, tak za to (a nejen za to) nebudu chválen... V týhle chvíli můžu říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí a blahořečím si, že jsem se nenechal zviklat. (Když se nemůžu za nic pochválit, tak se mnou nic není.)

Připomnělo mně to příběh z Jeseníku 2016, kde jsem stavěl jak middle ME, tak o den později áčkovej middle. Jednak jsem ty áčka neměl brát. Celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že jedno bere čas a energii druhýmu, jak u monitoru, tak v terénu. No a za druhý - áčkovej middle se běžel odpoledne po dopoledním závodě štafet ME. Logicky byl tlak, aby start áček byl někde blízko cíle. Potíž byla, že ten zajímavej terén se nacházel hodně daleko a tak by se tam skoro nikdo nepodíval. Takže jsem se vyjádřil v tom smyslu, že když start nebude 2 kilometry daleko, tak ať to staví někdo jinej. (Ono je jedno, jak moc se to snažíte říct diplomaticky. Časem si to stejně začne žít vlastním životem a vy se tak můžete stát o moc populárnější) A zase se musím pochválit ;-) Samozřejmě, že to způsobilo komplikace - například tu, že se tak úplně nestíhalo fáborkování na start. Ale jinak ten závod byl myslím mnohem zajímavější.  

:: Sezona 2018

Šmarjá, že já ještě nezhodnotil minulou sezonu? Tak fofrem na to! ;-)

Zima jako už téměř obvykle špatná. Různý rýmičky už ani nepočítám, nově jsem se ale musel popasovat s úplně novejma chorobama, který přivlekla Eliška ze školky. 

Na jaře jsem na sebe dal hodně dlouho čekat. Jednak kvůli výše uvedenýmu a jednak proto, že mě různý Michnovky a Byzhradce lákaly velice pramálo. Jeden z prvních závodů byl sprint v Jičíně, a hned to byl jeden ze závodů, který se mně povedly nejvíc. Ano, vybrat si správnou kategorii (H35) je základ, ale i jinak jsem měl z výkonu pěknej pocit. No a taky když si jdete po závodě pro diplom, tak to na ten případ přece jen vrhá jiný světlo, že...

V dubnu jsem běžel 4 krajáky v H21, což byly první rankinkový závody po loňský totální pauze, zároveň ale v sezoně jediný. Další už se nepoštěstili. 

Výlet do Plzně na štafety a sprint byl s velmi smíšenými pocity. Sobotní štafety úplnej fyzickej krach. Odpolední sprint přímo v Plzni překvapivě už dobrej. Kaňkou ovšem bylo vyhození kotníku, dopajdání na třetím místě a ráno pak odjezd domů vlakem.

Sotva jsem dal kotník trochu do kupy, šel jsem se proběhnout a prásk! To samý zas. Obojí ve městě, na trávě. 

A jelo se na hlavní závod jara - mistrák na middlu. No, vrchol... Taková divná lokalita mezi Vysočinou a Brnem. Les divnej, šutry divný. Nějak jsem tušil, že to pro mě úplně není. Forma taky asi nebyla úplně nejšpičkovější. Tak bojoval jsem, to jo, ale nakonec to dalo na 9. místo, se kterým jsem teda vyloženě nespokojenej.

Léto bylo převážně tréninkový pouze s jedinou vyjímkou v podobě lahůdečkový třetí etapy PP na Branžeži. 

První podzimní závody byly u Boru. Na krátkou trať jsem se těšil, na klasiku vůbec ne a dopadlo to úplně opačně. Krátká vyloženě nepovedená, mapový chyby a ještě vytuhnutí. Klasika oproti tomu krásnej soustředěnej výkon po celou dobu a ještě mě to bavilo. A zase jsem si šel pro diplom ;-) Kdybych věděl, že to byly v tom roce prakticky poslední závody, asi bych z toho úplně odvázanej nebyl...

Mistrák na klasice jsem takticky vynechal. Do nudnejch kopců u Mohelnice se mně ale opravdu nechtělo. Pokračovat se mělo na štafetách ve Zlíně, ale opět zafungovaly školkový bacily a místo závodů se kurýrovalo. S dosavadníma bacilama se už dovedu vypořádat rychle, ale tyhle zmutovaný svině se ukázaly jako velký držáci a ikdyž jsem měl nějakejch 14 dní do mistráku štafet a klubů, tak jsem to prostě nestihl. I tam jsem jel ještě nakřáplej a podle toho to i dopadlo. Plány velký - hlavně v sobotu se štafetou - ale nakonec jenom frustrace.     

:: Test trati

A máme tu další stavbu tratí. Tentokrát jsem si počkal, tou zatím poslední byla krátká trať Mistrovství Evropy a Žebříčku A na Kaltenštejně před třemi lety. Už to trochu zarůstalo vousem ;-) 

A je to opět Žebříček A a opět krátká trať. Bude se konat v půlce dubna, těsně po Mistrovství ČR v nočním. A zrovna dnes proběhla zásadní událost - test hlavní mužské trati. Nebylo to pochopitelně ideální, v lese leželo nějakých 5 cm sněhu a tester (s reprezentačními zkušenostmi) byl v plné přípravě. Nicméně na to hlavní to odpovědělo, délka tratě vypadá v pořádku. 

:: Světový mistrovský čtenářský kroužek

Ten telefon si pamatuju jako dnes. Zrovna jsem házel do urny Horáčka (ach jo, to by byl prezident, místo toho ichtyla, co je tam teď), když volali ze Světu běhu, jak to letos bude. A já, že špatný. Že se mi momentálně chce vrhnout, když mám napsat dvě souvislý věty, a že nemám čas a tak. Ale nakonec jsem aspoň na tři letošní událostě kejv. Mistrák Evropy, Mistrák světa a Finále svěťáku. Z Evropy byl jeden souhrnnej, teď ze světa ale na každou disciplínu samostanej, kromě sprintů. Nu, tak hezké počteníčko! ;-)

SPRINTOVÁ ČÁST

KRÁTKÁ TRAŤ

 ŠTAFETY

KLASIKA A ZÁVĚR

:: Mistrák na middlu. Před dvěma lety šestej, loni pátej. A teď?

Naposledy jste se tady mohli dočíst, že jsem si na sprintu v Plzni vyhodil kotník. A co se dělo pak? Pak jsem chvíli odpočíval, pak jsem trochu začal běhat, pak víc a pak? Pak jsem si ten kotník, úplně stejně a úplně ten samej, zas vyhodil. Jako příprava na mistrák na middlu skutečně ideální...

S týdnem před závodem jsem dost spokojenej, protože se mně docela povedlo se pěkně rozběhat. Dokonce jsem se stavil v oblíbených broumovských skalách na oblíbenej trail (restaurace Amerika - Hvězda - Strážná hora - Hvězda - Supí hnízdo - Skalní divadlo - Hvězda - Amerika).

Mistrák na middlu byl letos u obce Chlébské. To je vám taková divoká lokalita, kde jsem snad nikdy ještě nebyl. Terén pro mě dost neznámej a dvě starý mapy vzniklý před 18 lety tomu taky moc nepomohly, protože se dost podstatně odlišovaly ve stylu mapování. Že tam budou nějaký šutry bylo jasný, ale jak moc vážný to s nima bude, úplně tak jasný nebylo. Jasný bylo, že se po pár letech nevyhnu tejpování, což byla mrzutost, protože mně ty nový tejpovačky moc nedržej.

Semifinále
Kvalifikace byla pro mě prvním závodem po měsíci, z čehož jsem byl teda lehce nervózní. Veteráni mají tu výhodu, že se jich netýkají věci jako karanténa, startují až po mladších kategoriích a mají tak jednak informace z lesa a jednak vyběhaný cestičky. Zvěsti z lesa mimojiné říkali, že je tam hodně kamenitej podklad, tak jsem přidal na každou nohu jednu tejpku, přísně jsem se podíval na pravej kotník aby vydržel, pomodlil se a šel na to. 

Malá vsuvka ze startu, kde jsem na vlastní oči viděl jak nejmenovaný závodník Škorpil přijíždí autem zakázaným prostorem, díky čemuž byl následně diskvalifikovanej. Aspoň malá porce spravedlnosti ve světě, kde se ministryní spravedlnosti může stát Taťána Malá, David Rath si i po osmi letech běhá vesele po svobodě a předsedou vlády je zloděj a estébák.

Zpět do závodu. Po minulých zkušenostech jsem věděl, že není potřeba se před zítřejším finále uštvat, že stačí běžet čistě, kontrolovaně, nikde nehavarovat a všechno si hlídat. Například to, že si vezmete správnou mapu, že ;-) Takže v tomhle duchu se to neslo. Malý nedorozumnění proběhlo jenom na devítce, na kterou jsem ještě pro jistotu obíhal po cestě, ale stejně jsem skončil na cizí kontrole. A to jsem teda měl dost štěstí, že jsem si toho na poslední chvíli všiml, protože se to zdálo všechno jasný a užuž jsem mířil na desítku. V cíli jsem se šel podívat, s kým letos soupeřím a šel si po svejch. Kotníky vydržely, trať jsem takhle částečně čekal, úvodní smyčku teda ne, a taky bylo dobrý, že jsme si očuchali ty skály na zítra (16,17). Jo a v žádným případě bych nechtěl startovat na začátku (skrz šlapání trávy mezi šutrama). To máte po (dvou) závodech už při zveřejnění startovky.

 Večer jsem se dobře najedl a pak tak tak udržel víka, než Němci konečně daj toho góla, a upadl do limbu.

Finále

A je tu finále. Před dvěma roky šestej, loni pátej. Mohlo by... Na jedničku nic neřeším, beru cestu a pálím. Posed, velkej sráz a jsem tam. Dvojka pod skálou svítí do dáli. Po trojce se dívám o něco dřív ale OK. Čtyřka až osmička bez problému. Na devítku tak nějak po vrstevnici. Na desítku stačí něco vystoupat a hlavně propálit ten kamenitej hustník. Jedenáctka v pohodě, dvanáctka svítící pod velkou skálou. Už poněkolikátý mě napadne, že to není úplně nejtěžší závod, co jsem kdy běžel... Třináctka nejtěžší kontrola - kontrolovat směr, výšku a hlavně se nezrakvit. Lampion ale zase vesele svítí do dáli... Čtrnáctka vypadá z mapy těžší než byla. Patnáct, šestnáct v pohodě. Před sedmnáctkou nechávám půl minuty - je tam pruh hustníku, v mapě nic! Osmnáctka opatrně, žádná havárie před cílem! Poslední kopec a cíl. Na trati jsem měl pocit, že to docela běží a tak mám dojem povedenýho závodu, ze kterýho by mohlo něco bejt. První sprcha byla, že mě na doběhu nehlásili a druhá po vyčtení - čtvrtej ze zatím osmi. Éch... cože? No tak nic. 

Nakonec 9. místo. Za vítězem čtyři minuty, za bronzovou dvě. Mezičasy říkají, že je tam ta ztráta na 17, ale taky pro mě překvapivě na jedničku. To bych neřekl, že to byl tak nevýhodnej postup. Takže tak o minutu by to mohlo být lepší, ale to je všechno. 

No, tak terén pro mě to úplně nebyl (škobrtání po šutrech s nejistým kotníkem), ale hlavně bych asi potřeboval o něco těžší závod. Upřímně řečeno, až teď mě vlastně došlo, že to bylo fakt lehký. Jak trať, tak umístění kontrol při nabíhání. Trať H35A určitě není hlavní, ale mít kontroly na middlu z náběhový strany je vyloženě trapný.

:: Na tom plzeňskym mostě :: kotníček :: zas bedna :: ranní expres

Dnes si budeme nejvíc povídat o sobotním sprintu v Plzni, ale ještě se zmíním, že jsem si mezitím dal krátkou u Lázní Bělohrad, kde jsem díru do světa neudělal; že jsme byly na dovolený na polský straně Sněžky, na kterou jsem si i vyběhl a vytvořil si tak skoro týdenní beton v nohou; že proběhl třetí letošní Emil a tejden po něm se teda jelo do Plzně na štafety - sprint - štafety. Ne že by se mi trmácet tak daleko nějak zvlášť chtělo, ale tak ňák kvůli tý partě že jo, zase se ukázat na nějakejch velkejch závodech a tak. No a když jsem zjišťoval o co půjde, tak to vypadalo docela zajímavě. Na sprint s doběhem v pivovaru jsem se přihlásil do již oblíbený H35, když jsem v tom Jičíně tak hezky začal že jo, a tak nějak jsem si tenhle závod dal jako to hlavní na víkendu na co se zaměřím. 

No ale první byly štafetky. Fyzicky i mapově jsem byl úplně mimo. Ale jako že ú-p-l-n-ě. V podstatě celý to hodinový plácání v lese jsem řešil, co se jako děje. Jestli jsem se uvařil z vedra, jestli jsem ještě unavenej z Emila, jestli nemám motivaci nebo co. No hrůza... Radši hodně rychle zapomenout. 

Po závodech jsme udělali to nejlepší co šlo, jeli jsme se rovnou ubytovat. Postel, sprcha a chládek udělaly své, bohužel mě rozbolela hlava jak střep, tak jsem musel požít růžovou pilulku a už jsem mířil na ten sprintík. Jo, tu cestu vám musím vyprávět. Měl jsem namapovaný, že dorazím do centra v pivovaru, tam že všechno okouknu a pozeptám se co a jak. Ale ouha, namapovaná cesta byla zavřená. Tak jsem se dal doleva s tím, že se holt už jenom nějak napojím na cestu na start (později jsem zjistil, že kdybych se dal doprava tak po 50 metrech byl zadní vchod na nádraží, kterým bych prošel a byl skoro na shromaždišti). Tak jsem se ocitl v prostoru před startem, mimochodem v sympatickým zeleným pruhu plným stromů, stínu a různých pítek a kašen. Do jedný jsem ponořil končetiny, což mně udělalo moc dobře a kdyby tam neplaval ptáček nožičkama nahoru, tak bych tam snad skočil šipku... Stěžejní bylo, že jsem potkal Martinu, čímž jsem se dozvěděl o záludným mostě...

Tak a jde se na to. Kdeže je dopolední marnost, běží to krásně! Hned na jedničku se jde na ten most a schody. Ideální postup na dvojku jsem ulovil na poslední chvíli, jinak bych víc obíhal. Při mapování na trojku blbě přečtu partii za mostem, myslím si, že tam se dostanu dolů. Ale ouha, musím běžet dál, na konci mostu doleva daleko a dlouhou vracečkou na trojku. Říkám si "jejda, jejda, jejda, to jsem zase zvojtil". Kdybych tak věděl, že to byl ideální postup, kterej jsem vyhrál... 

A jde se řešit čtyřka. Na severní varianty se mně nechce vůbec a tak si tam vytáhnu jednu mostovou schodovou, která by mohla bejt skluzná. A je. Když běžím kolem devítky u turniketu na stadion, tak si ji pořádně prohlídnu, abych pak přesně věděl. Tak, razím čtyřku (vsuvka z mezičasů - vedu o 7 sekund před druhým a 30 před třetím) a přesně v tomhle místě se to začíná s.... sypat. Přebíhám průchod, kterej jsem si při náběhu prohlídl a musím se vracet. Pětka je dole pod rampou, zatáčím, sbíhám, kotník, křup a ležím na zemi. Vyprazdňuju z rezervoáru zásobu dostupných slov sprostých a pak dochází k něčemu, co si neumím vysvětlit a nějaká mně dosud neznámá síla mě staví zpátky na nohy a jdu dál. Nejdřív to nejde, pak to jde blbě, pak to nějak jde. Nálada je na bodu mrazu, ale aspoň běžím. Šest, sedm, osm, devítka - ta je jasná, tu vím přesně... A ejhle přebíhám ji a vracím se... Na jedenáctce mám už úplně vymleto a jdu se podívat na cizí kontrolu v rohu zábradlí místo nahoře. Kudy na dvanáctku? Sympatičtější mně připadá jižní varianta (správně, vyhrávám) a pak už jenom cíl.    

No tak nakonec třetí, což je vlastně docela dobrý. Na to, co jsem tam dělal... K závodu se strhla mohutná diskuze, ale vzhledem k mnoha slovům právě nakladeným, to už nebudu dál rozvíjet. Kromě toho, že se mi to líbilo ;-)

Večer se jdeme zrestaurovat a poveselit do místního zařízení, ráno se probudím, zkusím pár kroků a je jasný, že jsem zdejší běhání završil, balím tornu, sděluju Hopovi, že třetí štafeta nemá třetího a jdu na nádraží. Tak zas někdy ;-)

:: Middle Semtěš, sprint Heřmanův Městec

Moje oblíbená činnost je důkladným nicneděláním se dostat na úplný dno a pak se zase dlouho škrábat nahoru. Průvodním znakem je, že to docela dost bolí. Tím ukrutněji, když jsou dva závody za den, když jsou oba delší než by měly být, když je poprvé v roce vedro, a když zrovna ten den nemáte svůj den. Což se všechno sešlo právě při posledních závodech - middle v Semtěši a sprint v Heřmanově Městci.

Ale o jakých tématech se při dopoledním závodě bude mluvit, jsem odhadnul celkem dobře, že jo? ;-)

Jaký jsem to čekal

Jaký to bylo

Že to dneska moc nepoběží, jsem poznal asi 50 metrů po startu. Ale mapově bylo vlastně pořád co řešit, tak jsem to většinou uměl nějak vytěsnit. První kritický místo přišlo při postupu na pětku, kde z cesty odbočoval průsek, kterej není v mapě, zpanikařil jsem, jestli už nejsem dál a šel jsem do terénu dřív, než jsem zamýšlel. Že jsem v řiti, mně bylo jasný. Jediný na co jsem spoléhal bylo, že jsem tady ten terén důkladně prostudoval, když jsem přesně tady havaroval při loňských závodech a že poznám přesně jednu světlinu s kupkou a od ní se odpíchnu. A přesně to se naštěstí stalo ;-) Na dalším postupu jsem doběhl o 4 minuty jednoho našeho mlaďáka a pár kontrol jsem mohl s pobavením sledovat, jakej to je běžeckej talent, ale zatím bohužel lajdák na mapu... V údolí mezi 15 a 16 to těsně za mnou svalil ze svahu divočák. To byl takovej fofr, že jsem se nestihl ani leknout. Pak to bylo ve svahu v rejhách, až jsem na 22 konečně umřel, pak už vůbec nevím, jak jsem našel 23 a přišel cíl. Dobrej middle. Jsem věděl, že to Udr umí ;-)   

Potom byl plán, že se v klidu resuscituju, umeju, najím, probereme s kamarádama, jak jsme běželi, a volným tempem se přesunu do Heřmanova Městce na sprint, kam přijede rodina. To by takhle klidně mohlo být, kdybych ráno vyndal z auta dětskou sedačku. Ale protože jsem na to zapomněl, tak jsem se převlíkl, nasedl do auta a jel zpátky do HK, kde jsem se ošplouchl, najedl a jeli jsme jsme zpátky. Někdo si to prostě umí udělat hezký.

No, tak sprint. Můj pocit, že tam vůbec nemusím chodit, ještě umocnili kluci, co přiběhli a chtěli lynčovat stavitele. Že to je dlouhý a že to je nudný a ošklivý. Takhle informačně vybavenej, navíc za ukrutnýho bolení hlavy, jsem se do toho pustil. Za trojkou jsem už jasně věděl, že tahle účast má jedinej kladnej bod - závod do rankinku (už třetí). Nic víc. Na trati bych si taky po staviteli hodil dlažkou, ale v cíli jsem o tom nad mapou trochu přemejšlel a spíš to vidím na hodně problematickej výběr terénu, s čímž už potom stavitel nemohl o moc víc dělat. 

:: Kraják ve Vojicích a sprint v Jičíně

Když jsem po sobotním krajáku hudroval nad zoufale nízkou obtížností tratě H21C, tak se ozval rádoby vtipnej hlas, že prej ještě že nejsem hodnotitel. Smůla. Jsem hodnotitel ;-) Stačilo vlastně jediný. Nazvat tenhle závod jako padesátiminutovej kros s mapou. A bylo by po starostech a nepříjemných poznámkách. Bohužel se jmenoval middle... 

Pln elánu, neb to byl po loňským mistráku na klasice můj první závod, jsem tu trať začal detailně popisovat, ale to bylo samý "lehký", "lehoučký", "stupidní", "trapný", takže jsem to smazal. Jedinej middlovej postup byl na dvojku, trochu záludná byla dvanáctka, no a na závěr lom. Když je ale něco podobnýho umístěný na konec tratě, kdy se tam tak tak doškobrtáte, tak už to prostě nemá ty grády...

Jo a výkon a výsledek? To klidně skočme... ;-)

Druhej den jsem si naprogramoval sprint v Jičíně. Se svým nulovým rankinkem bych se nikam nevešel, tak volba kategorie byla celkem jasná. Tak, sprint to byl dobrej. Ani těžkej, ani lehkej. Tak akorát bych řekl. Dvě větší volby (na šestku a na desítku), vystřídali se čtyři typy terénu (otevřenej areál nemocnice, uzavřenej divokej vnitroblok škol, historický centrum a zámeckej parčíček), tak to bylo takový pestrý.

Jak jsem běžel se dost těžko posuzuje. Sice jsem teda utrpěl první místo, ale v normální kategorii bych asi určitě dostal obvyklej kotel. Na druhou stranu už na start se mně běželo dobře, na trati taky, nevytuhnul jsem a mapově taky bez problému.

:: Proč jsem nevyhrál...

Protože týden po vrcholu běhám obvykle nejlíp a protože to bylo kousek, tak jsem neváhal s účastí ještě na pardubických béčkách. Protože teď v tempu vydržím běžet nějakých dvacet minut, byly veteráni pro sobotní klasiku jasná volba a pro nedělní krátkou už jsem tu basu udržel. Hlavně teda proto, že jsem chtěl Béďovi vybrakovat nějaký ceny.

O klasice je bohužel úplně zbytečný psát, protože už od začátku mně to vůbec neběželo a tak jsem se v lese akorát hodinu a čtvrt ukrutně trápil. Úplně naopak tomu bylo v neděli. Od začátku jsem to řezal jak za mlada a zpomalilo mně to až při třetím překonávání údolí, ve kterém se stavitel zhlédl... Po výstupu od devítky jsem minul cestu a tak dlouho jsem ji lovil, až jsem se objevil úplně vpravo, takže se muselo improvizovat. Pak to bylo trochu trápení až jsem konečně havaroval na pidipostupu na patnáctku, kde jsem ji o pidikousek minul, trefil cizí kontrolu a pak se to se mnou už jenom vezlo. Tu mrchu jsem na dvacetivteřinovým postupu hledal skoro dvě minuty, což mně dalo do zbývajících kontrol do nohou křídla, to nemohu říct. Cestou na sběrku jsem si vzpomněl na doběh o den dřív, jak jsem tam už vůbec nemohl, protože už jsem tam vůbec nemohl... Pak jsem po doběhu chvíli čekal a jak se objevilo, že mně vítěz dal půl minuty, tak jsem si zanadával a jel pryč...

A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká až doma uvidím mezičasy... Že jsem mířil za drtivým vítězstvím mě nepřekvapilo. Chyba na desítku se ukázala jako větší, než jsem si myslel. Že jsem se patnáctkou připravil o vyhlášení, to jsem tušil. Ale že jsem se pak do vedení ještě jednou dostal a připravil se o něj postupem na sběrku, to teda bylo překvapení... 

:: Jak jsem si (zas) jel pro medajli

Tak mám za sebou čtvrtý mistrovství ve veteránech. Musím říct, že od prvního "dílu" jsem tomu přišel na chuť. Když víte, že se budete pohybovat spíš v přední části kategorie, tak se úplně jinak závodí, než když si víceméně odevzdaně jedete pro C nebo D finále...  

Článku by slušel dloouuhý úvod shrnující průběh a peripetie zimního a jarního běhání, ale nakonec koho by to vlastně zajímalo, že. Budu prostě lapidárně konstatovat, že mě zima vyplivla ve zcela zdevastovaném stavu. I usoudil jsem, že z bryndy mě vytáhne jedině "Emilův trénink", určení jednoho cíle v jarní sezoně a jinak ignorování všech ostatních příležitostí se unavovat. Což se povedlo až na jednu vyjímku, kdy jsem byl narychlo jako náhradník povolán do kopců u Javorníku na štafety. Čtyřicet osm hodin před startem jsem zrovna doběhal jednoho Emila (pět intervalových fází během tří dnů), stavitel oba dny řáádně opepřil, takže jsem odjížděl sotva chodíc...       

Ale zpět. Loni to bylo 5.místo na middlu, 12.místo na rýmičkový klasice a 5.místo ve štafetách. Takže úkol zněl jasně - odjíždět s cenným kovem. Formu jsem při posledních trénincích cítil slušnou, ikdyž neotestovanou nějakým podobným závodem.

V Semifinále narozdíl od H21 celkem o nic nejde. Tady do finále postoupí i chromej. Takže se rozběhat, moc se neunavit a moc nechybovat, aby se to zbytečně nedramatizovalo. Samozřejmě je lepší jít do finále z lepšího místa a mít pozdější start a víc proběhaný pěšiny od závodníků...

Takže návrat do Lipnice nad Sázavou po 16 letech, kdy tady byly štafety a družstva. Takřka zázračně se podařilo sehnat ubytování přímo na místě, 400 metrů od shromaždiště, v bungalovu se střílnou a se spektakulárním výhledem do široké krajiny.

Semifinálová trať middlu byla v podstatě očekávaná, všechno šlo jak po másle, až jsem si ve dvou třetinách řekl, že je na čase to trochu zdramatizovat a vyrábím krásnou dvouchybu na patnáctku a šestnáctku. Výsledné 16.místo sice nebylo úplně ideální, ale v zásadě byl první krok splněnej.


A máme tu Finále. Před závodem jsem si tady cvičně postavil pár tratí (abych nevyšel ze cviku, když už po mně dobrej rok nikdo nic nevím proč nechce...), takže bylo jasný, že stavitel tady nemá žádnou složitou práci co se týče základního konceptu. Začátek v lomech, přeběh na první kopec, přeběh na druhej a to je vlastně všechno. Do žádných složitých věcí ho směrný čas (30 minut) nepustí. I tak to přeťáp ;-) (Což nekritizuju, nic jinýho se s tím dělat nedalo)

Začátek byl pěknej s povedeným postupem po hraně zatopených lomů. Z mapy to může vypadat jednoduchý, ve skutečnosti tak úplně nebylo. Nicméně v jeho závěru (na šestce) mně podle mezičasů virtuálně patří bronzová placka. Tu sundávám už na dalším postupu, kolmák tak tak vybíhám a tak tak dohledávám osmičku (vůbec se nedivím, že tady někdo chyboval, ikdyž to vypadá úplně triviálně). Na desítku se hodně bojím dohledávky zeshora hustníkem a tak obíhám (i tak to nebylo nejjednodušší). Téměř zázračně nacházím dvanáctku a pak už se mně stává osudným spousta vrstevnic a zřejmě zbytečná obíhačka na čtrnáctku, takže sice v momentě doběhu vedu o dvě minuty, ale radost trvala ani ne na tři přeříkání Mississippi a už jsem byl skalpován o tři minuty (po Píchalově disku pozdějším vítězem).

Tákže zase pátej. Musím bejt spokojenej, na víc nebylo.  
  

:: Takové domácí bilancováníčko

Vážení čtenářové, přeji Vám spokojený rok 2017 a ať na tomto blogu stále nalézáte Oázu kultury a oddechu... ;-)

Ono se někdy jako může zdát, že to třeba stojí za starou bačkoru... Tak například mám za poslední dobu už potřetí rýmičku. První dvě byly lehoučký a s trochou dobrý vůle i "běhatelný", tahle je o něco horší a o to víc deprimující, že je situována těsně za tou druhou. Mimochodem ve všem jsem nevinně (= ohavně, zákeřně a záludně nakažen)... Minulej tejden jsem si taky velkou rumcajsí silou nakopl koleno o ocelový futra až mně vyhrkly slzy a dostal jsem strach, aby to nemělo vliv na funkci živočicháře... (nemělo by). A jako namátkově třetí příklad jaké se mi děje příkoří... někdo způsobil (ne já), že jsem úplně přejedenej cukrovím... 

Ale protože jsem v kolektivu populární zejména pro svoji veselou, přátelskou až optimistickou povahu, zkrátka do nepohody jak se říká, tak všechno vidím z té lepší stránky, a proto se nyní podíváme na to veselejší z právě neúprosně končícího roku 2016... ;-) 

:: Kolik je mezi orienťáky asociálů a vánočních ignorantů

Pět. Jsem mezi nima ;-) Navíc - myslím - jako jedinej dětnej a pracující... (pro lepší orientaci navšivte komentáře...) Od 1. do 24. prosince probíhala soutěž na dynamickém webu O-news nazvaná Adventní kalendář. Bylo to náročný a bylo toho dost ;-) Zde je slavnostní vyhlášení výsledků.

"....Ze začátku sranda, ke konci závislost rozkládající když ne manželství, tak přinejmenším předvánoční pohodu v domácnostech.... Našlo se pět úchylů (nic ve zlém), kteří byli ochotni věnovat čas tomu, najít jakoukoli blbost. Kteří měli našlukovaný kresličský styl jednotlivých mapařů v 70.letech a přesto vstávali v pět ráno, aby mapy dohledali..." (od Jihočecha co nepoznal Jindřichův Hradec. Nic ve zlém...)

Podrobnej průběh je detailně popsán níže, ale stručně řečeno: Na začátku jsem si řekl, že to zkusím, ale už druhý kolo bylo studenou sprchou a v pátým jsem to už skoro zabalil. Velká krize v kole 15 (Martínkov), v 18. jsem utekl hrobníkovi z lopaty, kdy jsem při přehrabování archivu výřez na mapě přehlídl. Potíže byly v závěru s mapou 21, 24 a 26.

Líbilo se mně, když to nebylo jenom relativně tupé prohrabování archivu, ikdyž toho bylo od jistýho kola samozřejmě/bohužel hodně... Na řadu map se dalo přijít jaksi odjinud. Taky je zajímavý, jak těžký se mně na začátku zdálo najít nějakou mapu. To bylo tím, že poslední dobou se už neúčastním tolika závodů za sezonu jako dřív, ale určitě taky proto, že jsem pochopitelně neuměl využívat funkcí mapového portálu a "optimální hledací metodologie" ;-) A ptáte-li se, zda to byla zcela samostatná práce, tak nebyla ;-)

Jinak, jak zhruba od poloviny začalo odpadávat víc a víc soutěžících, začaly se objevovat hlasy, že je to moc těžký a jenom prohrabování archivu. To je těžká věc, něco na tom samozřejmě je, na druhou stranu organizátory soutěže chápu, protože se dlouho drželo hodně lidí, který lehčíma úkolama příliš neodpadávali. A ono asi není nic jednoduchýho vymyslet úkol, aby byl těžkej, ale nějak zajímavě uchopitelnej. Na třetí stranu, bylo hodně chvil, kdy už jsem to nenáviděl a svým způsobem to chtěl nenajít, abych už měl klid, ale jen tak s tím seknout prostě nešlo... Na čtvrtou stranu ale byla škoda, že pokud člověk vypadnul, už neměl motivaci se soutěže účastnit a ke konci jsem měl pocit, že už to není to, co na začátku, kdy to každej řešil...

:: Klokan kros 2016

Letošní Klokan kros je za mnou. Celkem úspěšně. Dlouho jsem nevěděl, jestli se chci účastnit, a když jo, tak co běžet. Nakonec jsem si v pátek dopoledne zkusil proběhnout trať elity a konstatoval, že by to mohlo jít. Protože krosy obecně nemám moc rád, drtivou většinu víkendů v zimě jsem rozbitej z pátečního fotbalu a vůbec, vždy dostanu dardu, tak jsem si to ale musel udělat nějak hezký. Zaprvý jsem si vymazal jakýkoliv soupeře a soutěžil jenom se svým časem z loňska (47:45) a z roku 2012 (46:48), kdy jsem běžel docela dobře a pěkně se na trati přetahoval s Klápou. Zadruhý jsem se dokonale zašpuntoval empétrojkou se speciálním naspýdovaným klokankrosovým mixem. A zatřetí jsem obul červený blesky, který jsem vychválil v recenzi na Světu běhu.

:: Jakou díru do světa jsem udělal v letošní sezoně

A protože moje závodní sezona 2015/16 skončila, tak se můžu ohlédnouti a učiniti shrnutí. Tak jakou díru do světa jsem letos udělal? Tákhle Velikou....

: : Závodnická
Ze závodnickýho pohledu budeme brzo hotoví. V únoru si se mnou zažertovala trojrýmička a úvodní závody tak jako by nebyly. Když jsem viděl, že konvenční cestou už to nepůjde, chytl jsem se stébla a zařadil Emila, kterýho jsem na doporučení před pár lety zkusil a měl na mě celkem pozitivní vliv. A docela se to podařilo a jaro jsem zakončil útokem na medaili na veteránským middlovým mistráku.

:: Sezona skončila

Teda moje letošní. Do Trutnova se mi nechce a Kaňk pořádáme, takže balím krám. Ovšem zároveň je to velmi nebezpečný okamžik, protože jak se rozležím, tak se mně chce něco dělat čím dál míň. Tři dny jsem se teda válel, ale dneska už mě hanba fackovala a udělal jsem si to hezký a šel intervaly na smyčce Modelu 2. Jinak mně je teď stydno, že jsem se někdy v srpnu vytahoval s časem 4:12, protože dnešní nejlepší čas byl 4:00 a to ještě se značnou rezervou.

:: Dvojkraják

O víkendu byl u nás ve východočeský svátek, skrzevá závod nejen v sobotu, ale i v neděli! Nemám úplně sílu se rozčilovat jestli to u Kostelce nad Orlicí měl být middle, jak se psalo v orisu, nebo zkrácená klasika. Každopádně to bylo něco mezi tím a úplně nejdůležitější nakonec je, že to nebylo blbý. Pěknej dlouhej postup na trojku, někdo šel rovně, mně přišla jasná obíhačka - palba po cestě, kousek do kopce terénem a zas palba. Bohužel závěrečná pěšina byla zapadaná pokácenejma stromama, ale i tak je ten mezičas docela konkurenceschopnej (na to jaká jsem plečka). A vůbec pro nás byla na několika místech připravená pěkná gymnastika (3-6, 15). Mapově mrzí jenom postup na K23, kde se mně tak dlouho nechtělo do hustníku, až mě to vykymácelo na křižovatce. Fyzicky takový lehce unavený, takže jsem dostal desítku a jel domů.   

:: Superhrdinové v T(P)rysku

Nejprve si prosvištíme nějaká ta slovíčka:

:: Východočeská zkrácená

A už je to tady zas... Oris hlásí, že nás o víkendu mají čekat dvě krátké tratě. Koukám na tu sobotní a v pokynech - hle - zkrácená klasická. Délky tratí - 7,9km. Mám intenzivní pocit, že moje kriticko-osvětová činnost nemá valného smyslu. Ještě, že to staví Potštejňák, aspoň to nebude blbý...

:: Ještě o klasice

Pozorní čtenářové si jistě všimli, že jsem klasickej mistrák nepodrobil nižádnému hodnocení, ba ani kritice. Mělo to několik důvodů. Jeden z nich - sám jsem si potřeboval udělat jasno, jakej na něj mám vlastně názor. Protože kdybych to měl posuzovat jenom podle semifinále H35, tak bych byl hodně brzo hotov.