:: Proč jsem nevyhrál...

Protože týden po vrcholu běhám obvykle nejlíp a protože to bylo kousek, tak jsem neváhal s účastí ještě na pardubických béčkách. Protože teď v tempu vydržím běžet nějakých dvacet minut, byly veteráni pro sobotní klasiku jasná volba a pro nedělní krátkou už jsem tu basu udržel. Hlavně teda proto, že jsem chtěl Béďovi vybrakovat nějaký ceny.

O klasice je bohužel úplně zbytečný psát, protože už od začátku mně to vůbec neběželo a tak jsem se v lese akorát hodinu a čtvrt ukrutně trápil. Úplně naopak tomu bylo v neděli. Od začátku jsem to řezal jak za mlada a zpomalilo mně to až při třetím překonávání údolí, ve kterém se stavitel zhlédl... Po výstupu od devítky jsem minul cestu a tak dlouho jsem ji lovil, až jsem se objevil úplně vpravo, takže se muselo improvizovat. Pak to bylo trochu trápení až jsem konečně havaroval na pidipostupu na patnáctku, kde jsem ji o pidikousek minul, trefil cizí kontrolu a pak se to se mnou už jenom vezlo. Tu mrchu jsem na dvacetivteřinovým postupu hledal skoro dvě minuty, což mně dalo do zbývajících kontrol do nohou křídla, to nemohu říct. Cestou na sběrku jsem si vzpomněl na doběh o den dřív, jak jsem tam už vůbec nemohl, protože už jsem tam vůbec nemohl... Pak jsem po doběhu chvíli čekal a jak se objevilo, že mně vítěz dal půl minuty, tak jsem si zanadával a jel pryč...

A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká až doma uvidím mezičasy... Že jsem mířil za drtivým vítězstvím mě nepřekvapilo. Chyba na desítku se ukázala jako větší, než jsem si myslel. Že jsem se patnáctkou připravil o vyhlášení, to jsem tušil. Ale že jsem se pak do vedení ještě jednou dostal a připravil se o něj postupem na sběrku, to teda bylo překvapení...