Dnes si budeme nejvíc povídat o sobotním sprintu v Plzni, ale ještě se zmíním, že jsem si mezitím dal krátkou u Lázní Bělohrad, kde jsem díru do světa neudělal; že jsme byly na dovolený na polský straně Sněžky, na kterou jsem si i vyběhl a vytvořil si tak skoro týdenní beton v nohou; že proběhl třetí letošní Emil a tejden po něm se teda jelo do Plzně na štafety - sprint - štafety. Ne že by se mi trmácet tak daleko nějak zvlášť chtělo, ale tak ňák kvůli tý partě že jo, zase se ukázat na nějakejch velkejch závodech a tak. No a když jsem zjišťoval o co půjde, tak to vypadalo docela zajímavě. Na sprint s doběhem v pivovaru jsem se přihlásil do již oblíbený H35, když jsem v tom Jičíně tak hezky začal že jo, a tak nějak jsem si tenhle závod dal jako to hlavní na víkendu na co se zaměřím.
No ale první byly štafetky. Fyzicky i mapově jsem byl úplně mimo. Ale jako že ú-p-l-n-ě. V podstatě celý to hodinový plácání v lese jsem řešil, co se jako děje. Jestli jsem se uvařil z vedra, jestli jsem ještě unavenej z Emila, jestli nemám motivaci nebo co. No hrůza... Radši hodně rychle zapomenout.
Po závodech jsme udělali to nejlepší co šlo, jeli jsme se rovnou ubytovat. Postel, sprcha a chládek udělaly své, bohužel mě rozbolela hlava jak střep, tak jsem musel požít růžovou pilulku a už jsem mířil na ten sprintík. Jo, tu cestu vám musím vyprávět. Měl jsem namapovaný, že dorazím do centra v pivovaru, tam že všechno okouknu a pozeptám se co a jak. Ale ouha, namapovaná cesta byla zavřená. Tak jsem se dal doleva s tím, že se holt už jenom nějak napojím na cestu na start (později jsem zjistil, že kdybych se dal doprava tak po 50 metrech byl zadní vchod na nádraží, kterým bych prošel a byl skoro na shromaždišti). Tak jsem se ocitl v prostoru před startem, mimochodem v sympatickým zeleným pruhu plným stromů, stínu a různých pítek a kašen. Do jedný jsem ponořil končetiny, což mně udělalo moc dobře a kdyby tam neplaval ptáček nožičkama nahoru, tak bych tam snad skočil šipku... Stěžejní bylo, že jsem potkal Martinu, čímž jsem se dozvěděl o záludným mostě...
Tak a jde se na to. Kdeže je dopolední marnost, běží to krásně! Hned na jedničku se jde na ten most a schody. Ideální postup na dvojku jsem ulovil na poslední chvíli, jinak bych víc obíhal. Při mapování na trojku blbě přečtu partii za mostem, myslím si, že tam se dostanu dolů. Ale ouha, musím běžet dál, na konci mostu doleva daleko a dlouhou vracečkou na trojku. Říkám si "jejda, jejda, jejda, to jsem zase zvojtil". Kdybych tak věděl, že to byl ideální postup, kterej jsem vyhrál...
Tak a jde se na to. Kdeže je dopolední marnost, běží to krásně! Hned na jedničku se jde na ten most a schody. Ideální postup na dvojku jsem ulovil na poslední chvíli, jinak bych víc obíhal. Při mapování na trojku blbě přečtu partii za mostem, myslím si, že tam se dostanu dolů. Ale ouha, musím běžet dál, na konci mostu doleva daleko a dlouhou vracečkou na trojku. Říkám si "jejda, jejda, jejda, to jsem zase zvojtil". Kdybych tak věděl, že to byl ideální postup, kterej jsem vyhrál...
A jde se řešit čtyřka. Na severní varianty se mně nechce vůbec a tak si tam vytáhnu jednu mostovou schodovou, která by mohla bejt skluzná. A je. Když běžím kolem devítky u turniketu na stadion, tak si ji pořádně prohlídnu, abych pak přesně věděl. Tak, razím čtyřku (vsuvka z mezičasů - vedu o 7 sekund před druhým a 30 před třetím) a přesně v tomhle místě se to začíná s.... sypat. Přebíhám průchod, kterej jsem si při náběhu prohlídl a musím se vracet. Pětka je dole pod rampou, zatáčím, sbíhám, kotník, křup a ležím na zemi. Vyprazdňuju z rezervoáru zásobu dostupných slov sprostých a pak dochází k něčemu, co si neumím vysvětlit a nějaká mně dosud neznámá síla mě staví zpátky na nohy a jdu dál. Nejdřív to nejde, pak to jde blbě, pak to nějak jde. Nálada je na bodu mrazu, ale aspoň běžím. Šest, sedm, osm, devítka - ta je jasná, tu vím přesně... A ejhle přebíhám ji a vracím se... Na jedenáctce mám už úplně vymleto a jdu se podívat na cizí kontrolu v rohu zábradlí místo nahoře. Kudy na dvanáctku? Sympatičtější mně připadá jižní varianta (správně, vyhrávám) a pak už jenom cíl.
No tak nakonec třetí, což je vlastně docela dobrý. Na to, co jsem tam dělal... K závodu se strhla mohutná diskuze, ale vzhledem k mnoha slovům právě nakladeným, to už nebudu dál rozvíjet. Kromě toho, že se mi to líbilo ;-)
Večer se jdeme zrestaurovat a poveselit do místního zařízení, ráno se probudím, zkusím pár kroků a je jasný, že jsem zdejší běhání završil, balím tornu, sděluju Hopovi, že třetí štafeta nemá třetího a jdu na nádraží. Tak zas někdy ;-)
