Pos.anej víkend s poka.aným štěstíčkem na konci

Honzík má rád Lego. Má moc rád Lego. Kromě stavění je jeho oblíbená činnost listovat v katalogu, ukazovat si v něm a říkat: "Tohle chci, tohle chci, tohle chci." Jednou se u toho takhle zamyslel, dal si ukazováček na bradu a s pohledem do stropu pronesl: "Jak se k tomu jenom dostat?"

Já to mám takhle s medailema z mistráků. Momentálně je to tak, že ta cesta k nim vede přes štafety a družstva poslední celostátnězávodní víkend v roce, přičemž předtím je potřeba tak dlouho před slavnějšími oddílovými kamarády vychvalovat svoji formu, až tomu uvěří. Dokonce tak, až tomu uvěřím sám... ;-) 

Ale tak fyzická forma trochu je, to zas jo. Zimu a první půlku roku jsem měl ultrašpatnou, čtyři angíny po sobě v dvouměsíčních intervalech, ale od půlky června už se točilo. A to tak, že o prázdninách jsem si na dovolený nejen bral běhací věci, ale dokonce jsem v nich i běhal! Taky jsem poměrně často brousil middle na Kolibě, až jsem podlehl dojmu, že moje forma je téměř intergalaktická a ten směrnej čas je neomylně trefenej. No a nastal čas převést slova v činy aplikováním 4 krajáků, shodou okolností až na jeden sprint všechno middly. No a bylo třeba si přiznat, že ty výkony nebyly takový, jako jsem si představoval... Na middlu ve Dvoře jsem na trojce mapově havaroval a pak umřel, ten samej den na sprintu spíš se štěstím ukormidloval většinu nástrah a na konci umřel. Middle v Rudníku viděl velice nepřesvědčivý mapování a middle u Jičína, týden před dnem D, už úplný mapový fiasko. Takže jsem si dal 2 dny pauzu, v úterý kopečky v terénu, a středu až pátek strávil na mapových trénincích, kde jsem na tý mapě doslova ležel a snažil si vzpomenout, jak se to dělá.

Takže ten víkend s velkým V právě začíná. Sobota ráno. První číslo na hodinkách je pětka, to není úplně, co chci vidět, dneska startuju až odpoledne, ale co dá dělat... Tady na pravým boku mě něco svědí, no to si musím podrbat. Hergot, to to svědí. No co to... Si snad půjdu do mražáku pro chladící gel. Du. Hm, to je nějaký divný. Co na to říká zrcadlo? No do pr.ele, co to je? Těch pár pupínků ze včerejška, kterých jsem si všiml a považoval za proběhnutí nějakýma smrčkama se podstatně rozrostlo přes půlku boku a na ruku a svědí to jako čert. Co to je? Nedávno jsme tady doma měli pásovej opar, v týdnu jsem měl pár klíšťat a (to je nejlepší) ve školce je jeden případ svrabu. Koukám na net, jak vypadá svrab, no... podobně... Můžu s tím běžet? Obě otázky mě dostávaj do absolutního stresu a netrvá dlouho a následujou žaludeční potíže. Čas do odjezdu trávím postupným přemisťováním útrob do kanalizační soustavy. Jedu. 

Stojím na předávce. Nevím, co si s tím můžu dovolit, ani jsem se radši moc nerozběhával. Ach jo, to bude závod... Hop dobíhá a když vidím, jak přibíhá těsně za prvníma, ... no nic... Už u lampionu jsem mrtvej. Volím defenzivní postup na jedničku, cesta, křižovatka, potok, ohyb a teď už jsem úplnej kousek. He? Čistej les jsem nečekal! Doprava. Nic. Dolů. Nic. Zase čistej les. Zase doprava. Kontrola! Ne moje. Doleva. Hele támhle je. V hlavě slyším důvěrně známej zvuk splachování záchodu. Dvojka, delší postup na trojku mírně do kopce. Pocitově jdu tak poloviční rychlostí. Pár kratších postupů, delší do hustníku na jámu - velká obíhačka. Divácká, předávka, jdu se spláchnout.

Ta prostřední...

Po půlhodině pokusu o mentální resuscitaci slyším jakoby zdálky hlas: "Ale ta vaše skupina docela stahovala na čelo." Cože??? Jaká skupina? Jak stahovala? Uka online výsledky! Koukám, že jsem předával jenom 3 minuty za prvníma (čekal jsem tak patnáct) a teda v závěru jsem opravdu stahoval. No a Jedla přiběhl čtvrtej 50 vteřin za bednou. OMG, tak dneska byla ta laťka fakt nízko... 

Ukazuju doma hrudník. Co to máš??? Nevim... Hele svrab to není, to by bylo jinde a strašně by to svědilo. Borelioza taky ne. Spíš to vypadá jako pásovej opar. Online konzultace s kamarádkou lékařkou. No, mohl by to bejt pásák. OK, tak to je asi tohle. V podstatě mě to uklidňuje. Běžet se s tím dá, nezdá se, že by mně to nějak ublížilo a zejtra se teda normálně rozběhám a ono to půjde.

Noc klidná, ráno teda cítím pozůstatky včerejšího střevního masakru, ale jinak dobrý. Hop zase v pohodě skoro s čelem, MaČe a zase stojím na předávce. Jestli jsem včera chtěl jít na jedničku defenzivně, tak dneska to mám v plánu na druhou. U lampionu se cítím o hodně líp než včera. Jednička vypadá řešitelně. Do vinglu cest, roh rozhraní a za ním jáma. Běžim, už by tady měla bejt ta cesta. Tady. Teď končí...? Tady je nějaká další pěšina... Jdu dál na tu silnou. Támhle vpravo je už ta bažinka... Cesta. Tady je nějaký rozhraní, ale to je bílý a já mám mít světle zelený. To nevim, je to ono? Jsem správně? Jdu za něj a jsou tady úplně nepřehledný náletový smrčky. Kontrolu nevidím, ale hlavně vůbec nevím, jestli jsem správně. Dolů, doleva, znova cesta. Tak hergot, kde jsem? Kde je ta křižovatka, ke který jsem měl doběhnout jako první? Po cestě nahoru, rozvětvení s pěšinou. No tak byl jsem dobře! Zase jsem v tom náletu. No tak tady jsem byl. Nic. Zase ten čistej les... Zpátky. Hele kontrola! Tak ta byla zašitá... To byly tak 3 minuty, možná víc. Zase slyším v hlavě to splachování. Chce se mně jít s brekem zpátky. No tak běžíme dál. Dvojku ještě trochu přebíhám, nevěřím, že ta kontrola je moje, ale jinak to naštěstí už je zpátky na kolejích a "zbytek" trati už je v pohodě mapově i běžecky. Předávka někde na šestým, třeba s tím Zuzka s Jedlou ještě něco provedou. 

Úplně jasná jáma na okraji rozhraní...

Zuzka předává šestá a něco stáhla. Koukáme na online, na bednu to nevypadá. Na divácký běží Tesla, pak Turnov, pak Jihlava. No tak nic... Hele, ale ve výsledkách je jenom Turnov... Cože? No jo, Tesla je disklá ze třetího úseku. A co ta Jihlava? No jo, taky to vypadá na disk. Ha, zpátky ve hře! Tak, kdo tam je? Pragovka, ale ta startovala daleko před náma. Jo, už je na předivácký. Hele Jedla, půl minuty za ním. Jsme třetí! A Zlín. Kousek za náma. Divácká - Pragovka. Hele, ten je prošitej, toho dá! Jedla! A Bingo. Přesun na sběrku. Čekáme, kdo se vynoří první. Bingo. A Jedla! Bronz. To není možný... 

Pocity jsou více než smíšený. Sice odjíždím s bramborou a bronzem, ale tady to chtělo vyrejžovat o dost víc. A v obou případech za to může moje hlava...

Po závodech dostáváme mapy. V obou případech jsem hned napoprvé musel být zatraceně blízko kontroly a kdybych se dobře díval, tak je musím vidět. Na digitálním podkladu to tak nevyzní, ale na mapě jsem si v sobotu zaměnil tlustou vrstevnici u kontroly za potok (a v terénu ho pak samozřejmě neviděl), v neděli vznikla chyba hned za startem, kdy jsem vyběhl o něco víc vpravo, než jsem chtěl. Přeběhl jsem průsek (a ne cestu) a tu druhou pěšinu jsem měl na mapě překrytou zase tlustou vrstevnicí. No a ten bílej les, co byl v mapě světle zelenej... Beru to jako trest za tu závěrečnou kontrolu za rozhraním na Kolibě...

Epilog

V pondělí jsme museli do Prahy, takže návštěvu u doktorky jsem si dal na úterý. Ale v úterý ráno už se zdálo, že to je lepší, tak jsem si nebyl jistej, ale nakonec jsem se vydal. Vyhrnul jsem triko a svoje 3 verze, co by to mohlo bejt. Pásák to není, borelioza taky ne, ale svrab bych nevylučovala. No ty vo.e.... Jdu na kožní, kde berou bez objednání, ale to nejdu, to utíkám. Vyhrnuju triko a svoje 3 verze. To není, to není, to není. A infekční to taky není. Nebyl jste teď někdy v přírodě? Byl! No hele, asi jste něčím proběhl, tady je mastička a nazdar. 

A to je taková pěkná tečka za tím naším případem...
Příště bude příležitost dostat se k medaili na jižní Moravě. 

Chcete mě? ;-)   

Middle na Kolibě

Po hlídání kontrol v neděli na klasice přicházím do arény a jako první se hrnu k výsledkům. Ženský 62´, chlapi 90´. Ty jo... Hned potkávám Jedlu. Ty ženský byly nějaký rychlý co? Nó, tak o 3 minuty, to mě trochu štve. Jenom o 3 minuty? No, ony mají směrnej čas 65´. Ahá... A chlapi 90´, no takže jsi to trefil! Tak gratuluju! Zato já o den dřív na middlu...
Ale po pořádku.

Někdy loni píše Starda: Nechceš něco postavit? A co? Asi middle na Mazurkách. Tak jo. Naposled jsem stavěl před 5 lety, nejvyšší čas oprášit Ocad. 

Po různých peripetiích, které přeskočíme, máme následující: aréna u motorestu Koliba, prostor middlu v podstatně shodný s prostorem štafet na Juniorském Mistrovství světa, které jsme tady spolupořádali přesně před 10 lety. Stavba klasiky Jedla, hlavní rozhodčí Honza Netuka. Mezitím jsem oslovil Vojtěcha, jestli by mně nechtěl dělat oponenta, šťourala, inspirátora a spolustavitele. Chtěl ;-)

Jako první jsem si našel televizní záznam štafet JMS, abych si to trochu připomněl a věděl o jakých tématech se tady bude hovořit.

Větší část mapy byla hotová v půlce května, a začala práce. A to návštěvou terénu. Abych věděl, co chci vidět, tak nejdřív bylo potřeba nakreslit si nějakou použitelnou trať. Celou dobu předtím jsem koukal na 10 let starou mapu a tak nějak se mně líbil start v jihovýchodní části mapy, v jemný pavučině průseků nad silnicí. Tím jsem začal, ale nevím proč, vůbec mně tam ty tratě nevycházely. Tak jsem zkusil dát start na druhou stranu a do půl hodiny byl koncept mužské elity na světě. 

Návštěvy terénu. Za á), jo, tady to půjde. Taky objev, že les je hodně pestrej, což já rád... Následovalo cvičný proběhnutí, jak to odsejpá a kde zhruba jsme časově. Časově to vypadalo o něco delší, jednu partii jsem zrušil, druhou zase přidal, ale na základní koncepci jsem nemusel měnit nic.

Další fáze, pozvání testovacích běžců a šmírování jich za běhu. Něco jsem díky tomu mohl fixovat, něco jsem zase pořád měnil, kdy testovali různé varianty. No a taky jsem se místy dost škodolibě pobavil ;-)

A když už to vypadalo že se to blíží, tak jsem vyrazil na finální testování časů na jednotlivých postupech. Postupy do minuty najednou, ty delší rozdělené nadvakrát nebo i natřikrát. A protože jsem na nich v podstatě sprintoval a přesně věděl, kudy tím terénem proplout, tak jsem sečtenej čas 34 a něco považoval za směroplatnej. No...

A teď popis finální tratě M21.
Cesta, kde byl start, vypadala v květnu úplně super. Pak nám bohužel trochu zarostla, ale neva... S trojúhelníkem jsem furt trochu hejbal, až se čára umístila nakonec hodně dozadu a lampion na hezkej kopeček.
K1 jsem měl původně úplně krátkej postup na konec potoka za hustníkem, ale nakonec jsem dal přednost delšímu postupu do sice bílýho lesa na plochej hřbítek, kde to bylo ale opticky krásně zavřený. Takže na mapě celej postup bílým, ale opticky to bylo zelená, bílá s kapradím, zelená s trávou a potokama. No a hlavně ji potvrdili testovači, dva z nich se tam krásně stočili a třetí šel zase hodně defenzivně. Budu slušnej a neřeknu jména ;-)
K2 byla od začátku, důležitý asi bylo hlavně správně odběhnout od jedničky a nějak se k ní probojovat, ale hlavně sloužila jako odrazový bod pro další postup. 
K3 se hodně měnila, spolu s dalším postupem. Původně byla hodně napravo, nakonec jsem zvolil delší, šikmější postup i kvůli potřebnému prodloužení trati.
K4 tady jsem nejsnáz oželel, když v tom prostoru 3-4 nebude žádná kontrola (původně tam byly dvě). Postup není vůbec těžkej, naopak palba rovně, ale s důrazem na přesné naběhnutí do hustníku. Záměr byl nechat závodníky před nejtěžší částí hodně zrychlit (a trochu unavit), aby do ní naběhli ve velké rychlosti. Mimochodem kontrola se nachází na pasece Antona Johanssona (kde na JMS hodně ztratil na 1. úseku)...
K5-6-7 highlight závodu. Myslím, že v docela správný fázi (ve třetině až čtvrtině) a po sérii spíš delších postupů. Záměr jasnej - hodně zpomalit a držet směr. Bylo tam několik verzí, jak tímhle prostorem proplout. Zuzka a Heppy běželi zhruba tenhle (a oba se odklonili doleva), Eda zkoušel zase postup na kolmo. Muselo se to hodně vybalancovat, aby to nesvádělo k obíhání levým ani pravým průsekem. 
K8 nejdřív byla na rozhraní kousek vedle, pak strom, pak zase rozhraní a pak zase strom. Docela těžkej postup na udržení směru, na volbu postupu/stopy terénem, a překvapivě i na dohledávku. Tam se dělo něco zvláštního, strom byl jasnej, byl na kraji čistýho a hustníku, a byl a zároveň nebyl vidět. Heppy tam nechal asi 2 minuty, Vojta pokrčil nos se slovy "svítíme". Já jsem tam při předposledním probíhání (to už jsem tam předtím běžel tak pětkrát, šestkrát), uhnul doleva a nechal tam asi minutu. Ale jinak, když tam člověk stál v klidu, srovnával mapu s lesem, tak to tam všechno takhle bylo.
K9 tady jsem trochu uvažoval o těch vodotečích napravo, ale Heppy mně to obíhal po cestě, tak i na Vojtovu přímluvu dopadla světlinka v hustníku. Za silnou cestou bylo dobrý trefit klikatící se průsek, jinak se šlo lesem s klackama.
K10 mikrovolba, jestli při odběhu jít přes paseku a pak trefit kraj hustníku před cestou a za cestou nebo seběhnout pod pasekou na průsek a naběhnout do hustníku a někam se stočit ;-) Posedu si važte, chtěl jsem tam rozhraní, ale rozhodčí rozhodl, že to né, že tam bude posed, připravil ho a oba stavitelé ho museli stlouct při roznosu kolíků. ;-)
K11 tahle smyčka se tam objevila prakticky proto, aby byla nějaká zajímavá nabídka postupu na dvanáctku.
K12 nabídka pro spoustu mikrovoleb se závěrečným probojováním skrz klacky na zemi.
K13 než se objevil postup na K4, tak o tomhle Eda říkal, že až tady jsem ho nechal pořádně rozběhnout. Jinak rovně na směr nebo pokušení k obíhačce po cestě.
K14, 15, 16 pokračuje osvěžení v čistým lese, nabírání rychlosti před další hustníkovou a závěrečnou pasáží 
K17 zpět do hustníku nebo pokušení k obíhačce po cestě.

K18 udržet směr a prodrat se přes klacky v hustníku. S K17 a 18 jsem trochu bojoval, pořád jsem to měnil a pořád jsem nebyl spokojenej. Testování ukazovalo, že to žádný větší problém nedělá. No a nakonec jsem z toho neměl ten nejlepší pocit a možná to šlo vymyslet líp...
K19 procvičení běhu v trávě, udržení směru a pozornost (nebo dobrej postřeh) v dohledávce.

K20 mírně z kopce, blízko cíle, svádí k rozpálení a zbrklosti v dohledávce, která je v závěru v čistým, ale trochu zavřeným lese. Testoval ji jenom Heppy a potom Vojta při pomalým probíhání a u obou to naznačovalo, že by se tady mohlo trochu chybovat.
K21 poslední ošemetná záležitost, kde se dá hodně ulítnout.
K22 - K23 - cíl vymotat se z trávy, propálit hustník a tradá do cíle. Tu K22 jsem původně nechtěl vůbec dávat (podrost, kopřivy), a pádit rovnou z K21 do cíle, ale nakonec mě Vojta přesvědčil a HR se zase vyřádil s kosou a srpem a vytvořil tak třeba fungl novej průsek. ;-)

Kategorie W21 byla koncepčně podobná, jen neměly mužskou smyčku 10-11, a potom otočku ve svahu. A protože toho měly míň, tak jsem jim dal hravější jedničku a dvojku ;-)

No, obecně jsem se chtěl vyhnout tomu, aby ta trať řetízkovala (spousta krátkých postupů). Ale aby měla to tempo hezky vyvážený. Střídání kratších i delších úseků, samozřejmě tam, kde to dává smysl. Samozřejmostí byla snaha vyhnout se cestám, a že to tady bylo docela těžký.

Kolíkování (zabušení 80 kolíků na místo kontroly) a stavění posedu (žebříku) úplně zadarmo nebylo, ale Jedla to měl v desetinásobně větším prostoru složitější ;-)

Pak se pustilo pár informací do rozhovoru. Zmíním tady pasáž, která se na webu neobjevila:

Vítězové elity a za kolik?

Tak křišťálovou kouli z Arabely nemám, na konečný seznam přihlášených je v momentě tohoto rozhovoru taky brzo... Ale tak kvůli anketě - jak se říká v soutěži Na lovu – čistý tip: Horčičková a Křivda, oba za 34:59…

Trefit směrný čas je aspoň u mě trochu loterie. On samozřejmě u middlu není tak podstatný. Naposled na Boháňce (ČP 2018) jsme to skoro zázračně všechno trefili, ale když to Kyburz na Kaltenštejně (EOC 2016) proletěl za 31:57, tak mně to ten den zkazilo a s hanbou jsem se ještě před závodem žen odplazil z arény…  Tady jsme to několikrát otestovali, sám jsem běžel jednotlivé postupy veteránským sprintem se součtem kolem 34´, ale jestli to nakonec bude 35´, 33´ nebo 37´, to se nechám překvapit ;-)

Tomáš Křivda je určitě v mužích největší favorit, jinak bych vepředu čekal i další dva, kteří běželi middle na MS (Hubáček, Vandas), nebo Krále, Nykodýma,…. Jestli v ženách vyhraje Terez, Denisa, Venda nebo někdo jiný, to je otázka. Ale Venda tady získala titul juniorské mistryně světa, mohla by tady mít speciální citovou vazbu a motivaci ;-)

Tak, to bylo před a teď, jaký to bylo, jak to dopadlo, a co jsem viděl na GPS. 

Bylo vedro, což nebylo moc příjemný. Svěží les po dešti jako byl při focení, by byl parádní. Takhle se asi i víc, než jsem myslel, využila občerstvovačka na K16, podmínka u závodů WRE.

Hned, jak doběhl první eliťák, bylo jasný, že se směrnýma časama jsem zase v pytli. Sice to byl mladej nadějnej, ale už první za 35´, to nechceš... A to za chvíli přiběhl Pája Kubát za 33´. No co už. Vyhrál Bandaska za 31:06 (a i další dva medailisti se dostali pod 32), v ženách dokonce Venda za 30:54 (druhá naštěstí aspoň až 32:51). Jako ono to nikoho moc netrápilo, zvlášť v tom vedru, ale tady jde o stavitelskou čest, a ta je zas nenávratně v řiti... ;-) Vedle toho je tady úplně katastrofální zjištění, že jak já sprintuju v lese minutu, a myslím si, že takhle rychle nikdo celej závod nemůže běžet, tak může a ještě mnohem rychleji! 

Jinak ale ohlasy byly dobrý. Jako že trať odpovídající, pěkná, pestrá, technicky náročná. A vo tom to mělo bejt ;-) Výpis komentářů dám případně do dalšího článku, už takhle je to dost dlouhý... Jeden za všechny - podcast O-news.

První GPS jsem zahlídl přes rameno komentujícího Vojtěcha, což bylo hodně zajímavý. Speciálně průběh závodu nejlepších eliťáků a jejich chybování v nejtěžší hustníkové partii. Jinak samozřejmě podrobně doma včetně dalších kategorií. Spousta i neuvěřitelných chyb, takže spokojenost. U eliťáků se potvrdila náročná K1, K4-8, mikrovolby na K12, hezký rozdělení voleb na K13 do 3 základních směrů, ikdyž na druhou stranu - obíhačka po cestě byla prakticky stejně rychlá jako rovně. Dokonce jsem viděl i obíhačku na K4 nebo K17. Možná víc jsem si sliboval od K10, 18 a 19, tam jsem moc chyb neviděl. No a pak K20, kde se hodně chybovalo a hodně se u toho zmiňovala mapa. Já se tam teda ještě schválně podívám (jako před závodem jsem tam byl mockrát), ale zaprvý musím říct, že kontrola byla správně. Vodoteč a rýha s výraznými stromy tam byly, konec průseku tam byl, roh rozhraní tam taky byl a všechno sedělo. Co asi hodně mátlo, byl opticky jinej les (ale pořád na mapě správně bílej) těsně před kontrolou. Navíc to bylo ke konci závodu (únava), už byl určitě slyšet spíkr v aréně... 

Co říci závěrem. Říká se, že správná trať je taková, že i stavitel má chuť si ji zaběhnout. Mnohonásobně splněno, běžel jsem ji v různých variantách několikrát, M21 i W21, dokonce jsem se jednou ráno přistihl, že jsem tam jel ani ne tak kvůli testování, ale prostě jako na trénink... ;-)

Byl to závod, kdy počet návštěv v terénu byl vůči ostatním nadstandardní až extrémní. Pach repelentu na jedné straně a septiku z motorestu (pro závod zakrytej dvojitou plachtou) na druhé mně zůstane zažranej v paměti ještě dlouho.

A úplně na závěr poděkování Honzovi Netukovi (HR a mapa, a spousta - podtrhuju, spousta jiných činností jako sekání trávy, vytváření průseků, stavění cizích objektů, posedů,...), Vojtovi Netukovi (spolustavba, oponent, skvělej spíkr, spoluzatloukač, spolustavitel posedu,...), Jedlovi (oponent a spousta jiných činností), Zuzce, Edovi, Hopovi (všichni testování) a spoustě dalším, díky kterým pak závody proběhly úplně v pohodě! ;-)

:: UKÁZANÁ PLATÍ

 

Martin Jaroš na facebooku

1. Borci, kteří tvrdí, že covid je jen chřipečka, mediální habaďůra. Že rakovina je horší, že Škoda Fabia zabije za rok víc lidí než covid. Ano. Ale tihle lidi nechápou, co je hlavní problém covidu - že může šokově přetížit nemocnice. Auta zabijou 500 lidí za rok a to je samozřejmě blbé. Ale covid je spíš, no, jako když spadne letadlo na panelák. Mrtvých je třeba "jen" sto, ale pro dané místo je to šok jak prase a nemocnice v okolí kolabují. Jsou země, kde to zažili. Jipky zahlcené, lidi kapou na chodbách jako mouchy, těla skladovaná na zimácích. Tam to berou vážněji. Ale Češi to nepoznali, tak to mají na háku.

Moje pozorování je jiné. Tady u nás je nejvíc případů na obyvatele na světě. O řád víc než v Česku. Každý tu známe víc lidí, co to chytli. A není to pěkné.

Vím o 30letých sportovcích, u kterých to vypadalo, že se z nemocnice nevrátí a že už neuvidí svoje děti. Vím o lidech, kteří se sice vrátili, ale prožili nejhnusnější 3 týdny svého života. A někteří mají i po vyléčení pořád nějaké divné nálezy na srdci, čerta tomu rozumím, ale ať se propadnu, jestli jim to udělá hezčí stáří. A to je tady dobré zdravotnictví, takže smrtí je fakt málo. V Česku máte taky super zdravotnictví, ale stejně. Podle mě tuhle nemoc nechcete zbytečně dostat. Tuhle loterii nechcete hrát. A určitě nechcete, aby ji hrála vaše máma nebo stará teta. Takže neškodná chřipečka - kecy! A promořování všech - děkuji, spíš ne!

2. Roušky. To slovo už úplně nenávidím. Nejradši bych ho už nikdy nepoužil, ale "ústenka" mi zní jako nějaká pohlavní nemoc nebo parazit v puse, to je ještě horší.

Celá diskuse u nás zmutovala jen na roušky. Jsi rouškař ovládaný zlými ještírky z Plejád, nebo hrdinný rebel - antirouškař? Rozdělit se kvůli blbosti na dva nesmiřitelné tábory a rvát se jako koně, to je naše, to my milujem! Afghánci takovou hru hrají s mrtvou kozou, my máme každý týden jiné téma, které rozštěpí národ, teď konkrétně je to kus hadru za třináct korun padesát.

Pro jedny je rouška symbol nesvobody. Panenkomarjá, ty to slyšíš! Přes roušku nás prý kontrolují - říkají lidi, kteří zároveň sbírají bodíky v Bille a celí šťastní nosí domů těžce vydobyté plyšáky, zatímco Billa u nich jmenovitě ví o každém snědeném jogurtu a ze spotřeby harmasanu vidí, jak často jde ten jogurt ven! Ano. Kontroly je na světě příliš mnoho a spousta nařízení shora jsou opravdu blbosti. Ale jestli nějakou formu omezení můžu akceptovat, tak je to ta nešťastná rouška.

Angličani mají takovou velmi chytrou větu: "Když je venku zima, je dobré si vzít kabát, i když to říká máma." Vemte si bezpečnostní pásy v autech. Zapnu si je, i kdyby je policie vůbec nekontrolovala. Nedělám to kvůli vládě, dělám to kvůli sobě - nechci zbytečně vylítnout přes čelní sklo a nakufrovat se cizím lidem do kabiny. A přesně tak to mám s rouškou. Opravdové epidemiologické kapacity z celého světa se shodují, že roušky snižují riziko nákazy, jsou o tom stovky a tisíce článků, Japonci asi taky nejsou blbí, že je nosí už celá léta - OK, jsem pro, dejte mi tu blbou roušku, na chvíli to vydržím.

Na druhou stranu někteří lidi to zas s těmi rouškami staví, jako kdyby to byl všelék. Všem roušky a je vyřešeno hotovo dvacet! Zase, moje laické pozorování mi to nepotvrzuje. Roušky jsou fajn, ale samy o sobě svět nespasí. Musí se kombinovat s dalšími věcmi - sociálním odstupem, hygienou, o roušku se člověk musí dobře starat - ani tak to není stoprocentní.

Na jaře u nás frčela rouškománie jak noha. Celý národ se pustil do domácího šití a bylo to pěkné a dojemné jak sbírka na Národní divadlo. V létě se ty přepjaté emoce zlomily a najednou je to naopak - rouška znamená, že jste hujer a kolaborant se systémem. Tyhle citové zvraty mi říkají, že v národě jsou strašné nervy a tenze.

3. A za ty nervy může Babiš. První kroky vlády jsem podporoval a chválil, protože začátek byl opravdu dobrý. Pak to ale Babiš se svým týmem promrhali a premiér se projevil jako tak špatný krizový manažer, tak slabý lídr a komunikátor, že to ve mně vyvolává otázky, jak mohl takový člověk vůbec vybudovat své impérium a jestli Agrofert nestojí na vodě. A protože sám dělám v marketingu, musím to říct jasně - Babišův marketingový přístup k politice v krizi narazil na své limity a teď potápí celou zemi.

Začali jsme šťastně - ráznými opatřeními, která nákazu zbrzdila. Tenhle prvotní úspěch Babiše ukolébal - začal vidět covid hlavně jako další marketingovou hru, ze které urve osobní body.

Reálný manažerský výkon v dalších disciplínách byl ale bídný. Zásoby a vybavení chybělo, lidi si začali šít roušky sami, ajťáci se opět pokusili suplovat neschopný stát vlastními vynálezy. Lidé začali být nervózní, viděli, že stát nezvládá, že se na něj nemůžou spolehnout. To je vždycky průšvih, to je vždycky první krok k rebelii.

Babiš přiléval oleje do ohně tou nejhorší krizovou komunikací, co jsem kdy viděl. Každý krizový manažer ví, že v době stresu musíte mluvit jedním hlasem a dávat jasné, čitelné informace. Náš covid tým byl jako mnohohlavá saň mluvící X jazyky naráz. Slabý Vojtěch, zdiskreditovaný nedostatkem pomůcek, koktal své chabé výzvy. Babiš maloval vše narůžovo, až to bylo nedůvěryhodné. Hamáček vedl svůj osobní marketingový boj proti členům vlastního týmu. Všude cpal červený svetr, který nás vyvedl z krize, když krize ve skutečnosti ještě ani nezačala. A do toho jacísi epidemiologové mumlající mnohem temnější vize. Komu věřit? Nikdo nevěděl, co se stane zítra, co bude platit a co ne, co tenhle nesoudržný tým zase zavede nebo zruší. Nejistota je přitom to nejhorší pro podnikatele i normální lidi. Zmatený národ začal naslouchat všelijakým dalším figurkám à la doktorka Peková, začaly se šířit konspirace a blbosti.

Paradoxně tady, kde žiju, fungovala komunikace naopak skvěle. I když jsme tu měli od začátku hodně případů a měli bychom být mnohem vystresovanější než lidi v ČR, je to naopak. Přikládám to hlavně kvalitnější komunikaci. O covidu od začátku mluví pořád jedna a ta samá důvěryhodná dáma, která má jednou za pár dní tiskovku. Všichni obyvatelé bez výjimky dostávají denně report na mobil - kolik je případů, kolik lidí se uzdravilo, jak jsou vytížené kapacity nemocnic. Už někdy v květnu zveřejnili jasný jízdní řád. Budou 4 fáze uvolňování - v první fázi se vrátí do práce 50 procent lidí, v druhé fázi 80 procent, v další fázi všichni. V první fázi budou restaurace zavřené, v druhé fázi bude fungovat donáška, v třetí fázi se otevřou s omezenou kapacitou atd. atd. Prostě jasně nalinkovaný plán fungování země. A taky řekli, kdy která fáze začne - samozřejmě s tím, že pokud čísla neklesnou pod určitou hranici, tak se třeba nástup 4. fáze oddálí. Tenhle harmonogram byl pro lidi a pro firmy strašně důležitý, to mi v ČR fakt chybělo.

Mezitím Babiš doma podlehl velikášství. Před létem si myslel, že zápas s covidem skončil a že jsme slavně vyhráli 1:0. Později se samozřejmě ukázalo, že to byla jen poločasová přestávka a že covid v druhé půlce klidně dá ještě dva góly. Ale lidi už chtěli konec a chtěli úlevu. V Praze na mostě si udělali pěkný rautík na rozlučku s epidemií. Babiš chtěl prodat svůj úspěch, chtěl vavříny, navíc viděl, že lidi chtějí do toho svého Chorvatska. A co by jim populista nedal. Tak jsme najednou přešli ze skoro nejpřísnějších opatření v Evropě na prakticky nejuvolněnější. Lidi zahodili roušky a vyrazili na letní dovolenou.

V srpnu začali někteří varovat, že bude potřeba přitáhnout otěže, že na září se roušky musí vrátit. Já jsem se tu na Facebooku hádal s lidmi, kteří mi říkali, že zpřísnění od září je blbost. Babiš má perfektní měření sentimentu v národě. Viděl, že lidi jsou proti, že už omezení nechtěj, že roušky od 1. září tvrdě odmítají. A tady se opět projevily limity jeho populistické politiky. Dobrý státník je tu někdy i od toho, aby nás ochránil před námi samými. Aby prosadil něco nepopulárního. Ale to Babiš nechce a nemůže. Vyhověl svému lidu, změkčil nařízení na září - no a pak už to jelo. Zaspali jsme začátek druhého poločasu, dostali ty dva góly a teď jsou nervy.

4. Co s tím dál a jak se chovat? Tohle jsou moje vlastní očekávání, takhle bych se choval já. Zase opakuju, že nejsem epidemiolog, od začátku mluvím spíš z pozice člověka, který už je zmatený z tolika protiřečících si hlasů a hledá si v tom nějakou relativně rozumnou cestu.

- Beru tu nemoc vážně, nepodceňuju ji.
- Nosím roušku, dodržuju odstup, extra se snažím chránit seniory. Ani ne tak kvůli těm tajtrlíkům nahoře, ale z vlastní úvahy.
- Čekám spíš další zhoršení čísel v ČR a možná návrat tvrdých opatření. Daň za lážo plážo léto, kdy vláda na čas přestala hrát.
- Jako zásadní problém vidím ekonomiku, ale taky psychiku lidí. Musíme udržet normální život v chodu a vyhnout se hromadným krachům. Jinak tu máme za půl roku ještě větší problém. Za mě je lepší chodit do restaurací s rouškami a sedět ob jeden stůl, než to nechat celé zbankrotovat. I proto ta drobná omezení akceptuju.
- Připravuju se na to, že to bude trvat dlouho. Přiznám se, že jsem myslel, že na podzim bude po všem. V tom jsem se spletl. Možná až příští rok virus zeslábne nebo se najde vakcína, co já vím. Ale musíme se naučit s tím žít.
- Hlavně nepanikařím. Ano, Babiš jako krizový manažer nic moc, to je dobré si pamatovat. Ale Česko je přece jen velmi robustní země. Naše zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě, lidi jsou schopní, svedou víc než sám stát. Žádná apokalypsa se nekoná. Svým malým kouskem a dodržováním pravidel se budu snažit přispět k tomu, aby ztráty byly co nejmenší. A aby stres šel dolů. Vím, že to zvládneme jako všechno předtím.

:: Minibox na facebooku ;-)

 

:: Cítíte se někdy jako blbec?

:: Slogan, který předběhl svou dobu

Zpětně musím ocenit kvalitu koblihových sloganů.