pondělí 16. března 2015

:: Kost

A máme tu první lampióny. Jarní skály na Kosti, což je terén, kterej mě ohromně baví. Cesta byla poněkud jiná, než jsem byl doteď zvyklej. Místo hloubavýho rozhlížení po okolní krajině a propočítávání rankinkovýho koeficientu, jsem zabodnul vytřeštěnej zrak před sebe a do zpětnýho zrcátka a šlapal na pedály. Časy se prostě mění.  

Jinak do závodu jsem bohužel vstoupil zcela zle nastavenej. Pátek jsem strávil na cestách a ani v sobotu ráno jsem se nebyl rozklusat, a to je pak na mně strašně znát... Na co bych se ještě vymluvil... Polovyhozenej kotník, kterej jsem si opatřil ve čtvrtek... No a příběh jsem dovršil výběhem kopce na start, kdy jsem nezkrotil horkou hlavu a způsobil nerozdejchaným plicím prudkej šok. Takže tak... 
Přípravným zimním obdobím, kdy jsem víc seděl za stolem, jedl dortíčky a pil kafíčko, než běhal, to zcela jistě není!!! 

Postup na jedničku nevypadá tak zle, ale v terénu je to tak, že pod skalama by se běželo určitě líp. Na dvojku to samý; nevím, jestli jsem to neměl oběhnout dolem. Každopádně už těch prvních pár vrstevnic ukazuje, že to se mnou vypadá zle nedobře. Těsně před trojkou to zase možná chtělo oběhnout. Při výstupu od čtyřky mám téměř stoprocentní jistotu, že direkt postup do cíle je jediná volba. Nakonec rozhodnutí odkláním (na pětku z kopce) na další postup a zaměstnávám mozek radši tím, jestli se (jak bych to řekl... z rodinných důvodů) neodhlásím z velikonočního soustředění. Na šestce (dost blízko cíle) to vypadá užuž, ale když jsem tady v tý pěkný části, tak si dám aspoň ten shluk. Vodoteč 65 mrcha zašitá (vždycky to tam zkazím...). Po poslední (64) sbíhám na čtrnáctku; tak dobře ještě to zkusím, ikdyž koukám, že na 17, 18 mně bude zase morálně slabo. Šestnáct - obíhačka trvala asi sto let, možná jsem měl bejt odvážná školačka a jít přes kopec, ale kdo ví... No a fuj, zakázaná paseka a ještě se drze přiznává... Tak; celkem jsem to stabilizoval a balit se mně už nic nechce. 17 - 18 překvapivě v pohodě; na 18 jdu dolem, nakonec mně to připadá lepší. Pro zbytek trati už platí jednoduchý - plížením plazením vpřed. Až je tady konečně 24 a pak závěr, jehož smysl mně doteď zůstává utajen. No co, nemusím rozumět všemu, že.       

Výsledek je zcela zanedbatelnej (skokani na lyžích by řekli, že jsem si zabubnoval...), jinak ale protnutí cíle má pro mě vzhledem k vstupním podmínkám cenu zlata.  


Žádné komentáře:

Okomentovat