Citát z naší gymnaziální stužky jsem si půjčil k tomu, abych vyjádřil stav, kdy došlo k mojí první závodní účasti ve veteránech. Stalo se tak na Middlovým mistráku v jižních Čechách a šlo o ryze vynucený krok, páč jsem k rozhodnému datu nefiguroval v první dvoustovce v rankinku. Což je samo o sobě - přiznejme si - dost tristní moment... Základ této ohavnosti jsem položil už loni, kdy mě postihla ta nehoda, že jsem vyráběl jednu obludnou mapovou chybu za druhou. Pokračoval jsem beznadějným začátkem letošní sezony po únorovo březnové sérii rýmiček, načež poslední hřeb do rakve jsem zatloukl neježděním na závody podpořené hned čtyřmi neúčastmi v áčkových závodech skrz pořadatelskou zainteresovanost.
Ne že bych úplně nemohl dospat sobotního rána... Dálka (4 hodiny v autě) a vedro (32-36°) jako prase, na druhý straně pozitiva v podobě žádných mrzutostí typu karantény, popisů jenom na mapě nebo šlapání (což mě poslední dobou pravidelně potkávalo). A tak musím říct, že úvaha "to by mohla bejt i medaile" v sobě nese o něco větší náboj, než obvyklý "tak co to zas bude za finále... céčko nebo déčko?"
Lodivod Bobík moudře zvolil cestu HK-Praha-Třeboň-Hojná Voda, přičemž to až na poslední úsek docela ubíhalo. Hned po otevření dveří klimatizovaného korábu nastaly krušný chvilky a představa tří hodin do startu byla .... zajímavá. Naštěstí jsem našel azyl v přilehlým lesíku, kde bylo příjemných pětadvacet a hlavně stíneček, což už se dalo vydržet. Nicméně uhodila čtrnáctá hodina odpolední a tak jsem se musel odít, nazout a zavázat a vydat se na start.
Cesta vedla přes mytí, dvě kašny ve vesnici a občerstvení, díky čemuž se mně podařilo vylít na hlavu půlku jižních Čech a na start se postavit v relativně použitelným stavu, načež tedy došlo k Té Velké premiéře. Taktika byla jasná - v klidu, nikam se nehnat, dneska stačí nějaké hezké umístění v přední části tak, aby se hlavně postoupilo a aby se zítra nestartovalo někde na začátku. Tuhle brilatní, neprůstřelnou taktiku jsem úspěšně dodržel .....
...... celou minutu. Rozjímání při dohledávce první kontroly, které mě se čtyřminutovou ztrátou poslalo spolehlivě na dálný chvost veteránského pole, dalo celému závodu zcela nečekaný náboj v podobě holého boje o finále A. Ztracený sebevědomí jsem nezískal ani postupem na dvojku, kde se mně cesty v hustníku zdály velmi podezřelý a kontrolu jsem našel velikou náhodou (nic na tom nemění, že jsem tenhle postup vyhrál). No a tak jsem ten závod tak nějak projel... Spíš než klidnej přehled to připomínalo jízdu na splašeným koni, ale kromě zbytečný paniky na desítku jsem už nic neprovedl a nakonec se umístil osmej, což vlastně bylo to, co jsem chtěl. Mimochodem, pěkná gymnastika... už dlouho mě nebolely po závodě záda.
Večer jsme v Nových Hradech zase jednou udělali zátěžovej test restauračního zařízení. Úsměvná historie, běhající zpocená servírka, "můžeme si objednat?" : : "můžete, ale bude to dlouho..." : : "tak ty česnečky už nejsou".... : : A tak dále, a tak dále.... Vždyť to známe.
Nedělní počasí udělalo to nejrozumnější, co mohlo - ochladilo se. Takže žádný stínový a vodní hrátky a rovnou na věc. Zatímco včera jsem se u startovní čáry doslova nakláněl nad svoji mapou, dneska jsem se musel zatraceně soustředit, abych si vzal správnou mapu. Na příponu "A" ve finále nejsem vůbec zvyklej ;-)
Jednička do kopce, nohy poznamenaný včerejším úprkem by pro akci "medaile" potřebovaly být mnohem lehčí. Inu budiž. Kontrola podběhlá a přeběhlá... Na dvojku po cestě. Na trojku hned do terénu, chtělo to vydržet na cestě. Čtyřka krásně po cestě. Na pětku pitomá chyba - zbytečně ztracená výška... Na šestce štěstí - jsem lehce zmatenej, jdu se radši podívat na kontrolu, která určitě nemůže být moje... a je moje... Sedmička pozor seběh. Osmička jasná obíhačka, moc dobře se mně neběží, ale mezičas je docela dobrej. Za osmičkou jsem se strašně zdržel v kamenným poli a pod hustníkem se už za mnou objevuje Míňa (jsem vykoštěn o dvě minuty). Esíčko do kopce mě dostává do červených čísel a za dvanáctkou vyrážím rovně, pak to měním na traverz a nakonec přece jen rovně. Seshora vidím Miňu razit, čtrnáctka v pohodě a pak už cíl. V tu chvíli třetí za právě Miňou a Daniným klukem (o vteřinu), a v lese ještě šest pětatřicátníků. Z nichž mě předjeli ještě Pačáci, takže nakonec pátej. Vrabec jako vítěz včerejška šestej.
No... pár chybek a těžší nohy. Tak někdy jindy. Už jsem podal lepší výkony a hlavní stránka SHK k tomu mlčela ;-)
Cesta vedla přes mytí, dvě kašny ve vesnici a občerstvení, díky čemuž se mně podařilo vylít na hlavu půlku jižních Čech a na start se postavit v relativně použitelným stavu, načež tedy došlo k Té Velké premiéře. Taktika byla jasná - v klidu, nikam se nehnat, dneska stačí nějaké hezké umístění v přední části tak, aby se hlavně postoupilo a aby se zítra nestartovalo někde na začátku. Tuhle brilatní, neprůstřelnou taktiku jsem úspěšně dodržel .....
 |
| Semifinále H35 |
...... celou minutu. Rozjímání při dohledávce první kontroly, které mě se čtyřminutovou ztrátou poslalo spolehlivě na dálný chvost veteránského pole, dalo celému závodu zcela nečekaný náboj v podobě holého boje o finále A. Ztracený sebevědomí jsem nezískal ani postupem na dvojku, kde se mně cesty v hustníku zdály velmi podezřelý a kontrolu jsem našel velikou náhodou (nic na tom nemění, že jsem tenhle postup vyhrál). No a tak jsem ten závod tak nějak projel... Spíš než klidnej přehled to připomínalo jízdu na splašeným koni, ale kromě zbytečný paniky na desítku jsem už nic neprovedl a nakonec se umístil osmej, což vlastně bylo to, co jsem chtěl. Mimochodem, pěkná gymnastika... už dlouho mě nebolely po závodě záda.
Večer jsme v Nových Hradech zase jednou udělali zátěžovej test restauračního zařízení. Úsměvná historie, běhající zpocená servírka, "můžeme si objednat?" : : "můžete, ale bude to dlouho..." : : "tak ty česnečky už nejsou".... : : A tak dále, a tak dále.... Vždyť to známe.
Nedělní počasí udělalo to nejrozumnější, co mohlo - ochladilo se. Takže žádný stínový a vodní hrátky a rovnou na věc. Zatímco včera jsem se u startovní čáry doslova nakláněl nad svoji mapou, dneska jsem se musel zatraceně soustředit, abych si vzal správnou mapu. Na příponu "A" ve finále nejsem vůbec zvyklej ;-)
 |
| Finále H35A |
Jednička do kopce, nohy poznamenaný včerejším úprkem by pro akci "medaile" potřebovaly být mnohem lehčí. Inu budiž. Kontrola podběhlá a přeběhlá... Na dvojku po cestě. Na trojku hned do terénu, chtělo to vydržet na cestě. Čtyřka krásně po cestě. Na pětku pitomá chyba - zbytečně ztracená výška... Na šestce štěstí - jsem lehce zmatenej, jdu se radši podívat na kontrolu, která určitě nemůže být moje... a je moje... Sedmička pozor seběh. Osmička jasná obíhačka, moc dobře se mně neběží, ale mezičas je docela dobrej. Za osmičkou jsem se strašně zdržel v kamenným poli a pod hustníkem se už za mnou objevuje Míňa (jsem vykoštěn o dvě minuty). Esíčko do kopce mě dostává do červených čísel a za dvanáctkou vyrážím rovně, pak to měním na traverz a nakonec přece jen rovně. Seshora vidím Miňu razit, čtrnáctka v pohodě a pak už cíl. V tu chvíli třetí za právě Miňou a Daniným klukem (o vteřinu), a v lese ještě šest pětatřicátníků. Z nichž mě předjeli ještě Pačáci, takže nakonec pátej. Vrabec jako vítěz včerejška šestej.
No... pár chybek a těžší nohy. Tak někdy jindy. Už jsem podal lepší výkony a hlavní stránka SHK k tomu mlčela ;-)
No a jinak to byl moc dobrej mistrák. Semifinále poměrně drsný, kde asi stavba příliš možností neměla, finále hezčejší, běhatelnější, tratě povedený a vzhledem ke kopcovitému profilu poměrně citlivý. Jen uvažuju o závěrečným kopci a napadlo mě, jestli to nemohlo být obráceně - start na východním kopci a aréna na jihozápadě... (?)
Žádné komentáře:
Okomentovat