:: Áčka v Boru

Neděle večer po závodech a už datluju? Že by se něco povedlo? ;-)

Onehdá jsem zaslechl svoji oddílovou bundu naříkat, že jsem ji dlouho nikam nevyvezl. A že když už, tak se spolu díváme na stupně vítězů z velkého povzdálí. Na middlovým mistráku se nám to nepovedlo, tak jsem ji oznámil áčka v Boru a v H35. To že by mohlo klapnout a třeba i dvakrát. 

Část terénu byla známá z poslední etapy pětidenních 2011 a ta etapa se mi líbila a povedla. No ale zaržál jsem až teprve, když jsem se pořádně po tom terénu rozhlídl. Tady se totiž běžela 4. a 5. etapa pětidenních 1997, který se mně v osmnáctkách  hodně povedly. V pátý etapě se dokonce probíhalo přes dnešní centrum, tady jsem tehdy zdrhnul jednomu klukovi maďarskýmu, po chvíli jsem doběhl Němce a v tom strašným kopci, kde se dneska šlo na diváckou, jsem mu frnkul. No takže prostě srdeční záležitost ;-)

První na řadu přišel middle. Krásnej, malej, "skandinávskej" prostor, pěkná trať, dobře postavený. Jediný co bylo špatný, byl můj výkon. Už od chvíle startu, kdy mě to na jedničku táhlo na obíhačku a na poslední chvíli jsem to stočil na přímější postup, se to se mnou vezlo. Mapově těžce v záklonu, na dvojku jsem zbytečně bušil celej tmavej hustník, čtyřka zbytečně náročnej postup se zkaženou dohledávkou, špatnej postup na pětku, až to přišlo na devítku, kde jsem vyrobil paralelku, chytl se jiný cesty a naběhl na špatnej kopec. Tam jsem to hned zjistil, ale jinak mně bylo jasný, že je po závodě. Takže seběh a vybušení správnýho kopce, kde mně došlo i fyzicky a od tý doby to bylo jedno velký trápení. Ještě jsem zbytečně česal šestnácku, kde jsem přehlídl světle zelený hustníkový fleky a lovil ji v čistým lese. Takže jsem dostal tři minuty (na devítku dvě a čtvrt) a šel s brekem a šestým místem domů. Podle mezičasů to v rámci kategorie zas tak špatně nevypadalo, ale pocit byl teda fakt špatnej a při představě zítřejší klasiky na mě šly mrákoty.

Takže klasika. Cestou na start jsem potřeboval myslet na něco jinýho, než únavu a tak jsem se naučil celý popisy nazpaměť. Až jsem si začal říkat, že to třeba nějak půjde... Jednička vypadá rovně, tak jdu. Kopec dolů mě znejistí, ale cesta zpět už není. Při stoupání už bych přešel do chůze, ale říkám si, že neběhám Model 3, abych tady už na jedničku pochodoval. Krásná dohledávka, krásnej terén kolem dvojky. Zastavím si, koukám, že dvojka je až za hřbítkem a ona je... Trojka, čtyřka v pohodě. A ono to půjde... Delší postup na pětku vypadá skoro rovně a taky že jo. Jen dohledávka je trochu nepříjemná. Šestka zase v hezoučkým terénku s jemnou dohledávkou. Na sedmičce drobný rozhlížení po kontrole. Na osmičku kopec zprava. Jedenáctka tak nějak rovně s malým zaváháním před finálním seběhnutím pasekou ke kontrole. Dvanáctku jsem si předběžně připravil obíhat shora, ale na místě to vypadá rovně. Fuj to byl hromskej kopec. Famózní rozhled, zpátky do práce. Na třináctku do poslední chvíle vydržet na cestičce. Na čtrnáctku mírně zleva. Šestnáctka je dost dole, připravenej postup na sedmnáctku horem mě znejišťuje, ale nakonec ho se začátečním traverzováním jdu. Osmnáctka taky horem. Na devatenáctku už jsem popravdě dost línej mapovat a taky mě to trochu vytrestá a směrově vlaju. Cíl, tak jsem to přežil.

Vyčítání říká, že doběhla zatím třetina a že zatím vedu. Hm, dobrý, ale to nevydrží. Zas tak rychle jsem neběžel... Na výsledkách koukám, že vedu o deset minut. Cože? To nevydrží. 

To vydrželo a tak jsem tu svoji bundu přece jenom vyvezl. Ale kdyby mně to někdo řekl po middlu večer, tak bych se hodně hodně smál.

A nebudeme ty veterány zas přeceňovat, že jo...