:: Proti vichru z hor do Mur de Horní Dušnice

Tak zatímco minulej hodnotnej příspěvek byl o tom, jak jsem jel vlakem a bylo mně vedro, dnešní (taktéž hodnotný) článek bude o tom, jak jsem jel na kole a byla mně zima. 

To totiž opět vypukly podmínky, kdy jsem mohl odevzdat zavazadlo, který mně hodný dopravce odvezl do bodu B a já jsem tak mohl osedlat svůj věrný koráb silnic. Tentokrát to byla oproti minulý cestě (do Slavonic) relativní osmdesátikilometrová slabota (HK-chata Dušnice), na druhou stranu - cesta zpět byla naplánovaná hned na druhej den a taky jsem nebyl srab a nijak speciálně jsem na to netočil (od února jsem seděl na kole celkem třikrát - 25km, 35km, 60km; shodou okolností všechny tyhle vejlety se uskutečnily mezi 14.6. a 9.7.). Jinak jsem ale tuhle cestu před pár lety jel, takže navigačně bez problému. Škoda že nemůžu odkázat na článek z původního blogu (ten je v propadlišti internetu). Tenkrát to bylo dost zajímavý, hlavně cesta tam, kdy jsem vyjel kolem poledne (bylo vedro), neznámá cesta podle mapy, měl jsem sebou těžkej batoh a taky celkem nic natočeno.

Termín vypadal jako plovoucí (=kdy se mně bude chtít) mezi pondělím a sobotou, ale do úterý to nešlo, ve středu a čtvrtek pršelo, takže jediný dny mohly bejt pátek a sobota. Předpověď pátečního počasí (zima a protivítr) se mně ale vůbec nelíbila, ale nedalo se nic dělat. 

Pátek 10.7. 

5:00 Odjezd (řídím se zásadou rychle se dostat strašně daleko, abych si to nerozmyslel a aby se dalo případně líp improvizovat). Ku..., do ...., to je kosa (10 stupňů). Aspoň že (zatím) nefouká (taky proto jedu brzo).

5:05 Zastavuju a přidávám třetí vrstvu (nic jinýho už nemám) a přemejšlím, jestli se nevrátit pro rukavice a elasťáky (ty holý kolena mně nepoděkujou). Předměřice, Neděliště, Máslojedy - sláva, do kopce; Velký Vřešťov, Bílé Polišany 

6:45 Pauza v Miletíně. Slunce se už trochu snaží, ale žádná sláva to není. Lázně Bělohrad, Bělá u Pecky, stoupání nad Novou Pakou (už je trochu teplo, ale začíná foukat - proti)

Stará Paka, Karlov, Roztoky

9:00 Jilemnice, tak to vypadá, že tam asi dojedu ;-) Musím se před tím strašným kopcem posilnit a taky rozmrznout. Přepadávám kavárnu a mizí ve mně čaj, palačinka a kapučíno.

10:00 Hrabačov, přehazuju na kašpárka a začíná se stoupat. Začátek je nejprudčí, ale v lese a na závětrný straně. Za chvíli se vyjede z lesa a na hřbet a je tu poctivej severozápaďák. Škoda, že není líp, tuhle část mám nejradši, protože se objevují pěkný krkonošský panoramata. Vlevo údolí Jizery, vpravo údolí s Vítkovicemi a na kopci Benecko, přímo před se rýsuje hřeben Medvědín - Vrbatovka. Pauza na křižovatce u Roudnice. Zvažuju možnosti: varianta A - práce skončila a sjezd přes Jestřábí a Stromkovice do Horní Dušnice; varianta B - pokračuju ve stoupání a přepadávám Hotel Rezek, kde se nafutruju a uvidím co dál. Volím za Bé, ikdyž se mně už začínají klepat nohy a taky je mi co? Zima. 

11:00 Hotel Rezek. Naporoučím si opulentní menu a vzhledem k momentálnímu stavu zavrhuju tajnej cíl - dobýt ještě Dvoračky. Zejtra uvidíme. Takže vejlet v podstatě skončil, zbejvá už jenom dvoukilometrovej sjezd (fouká tak, že se mně chce skoro uronit i kroupa a taky přemejšlím, kdy jsem měl naposled zápal plic) a pak chůze (blbá kamenitá cesta) k chatě.        

naklikaná trasa

V cíli nebylo vyhnutí a musel jsem se trochu ošplouchnout v ledovým potoce, v chatičce jsem si udělal čajíček, pětkrát jsem si v duchu řekl Mississippi a měl jsem ji (rýmu). Potom nastalo shledání se zdejší partou a započaly hry.

Sobota 11.7.

No ano, v noci byla ještě větší zima a rýma taky nic moc. Ráno jsem ještě vozil kočár okolo chaty a úplně jsem se u toho zadejchal. Nicméně jsem vyrazil. Na začátek ne úplně příjemný stoupání přes Stromkovice a Jestřábí, pak se to napojí na křižovatku u Roudnice a pak už je cesta sakumprásk stejná. Nejdřív je teda exkluzivní hřebenovej sjezd s panorámaty ukončenej padákem do Jilemnice Hrabačova. Jinak je zpáteční cesta vždy rychlejší a s míň zastávkama. Tady jsem si myslel, že bude pauza v Pace, ale docela jsem se rozjel, tak jsem nezastavoval. Nakonec mě ale o kus dál (Lázně Bělohrad) dohnal hlad a dal jsem obědovou přestávku. No a pak už to bylo coby kamenem dohodil, začalo bejt i teplo a dokonce jsem se i celkem spálil na xichtu a ramenou. No a v Hradci jsem udělal to, na co jsem se těšil od sjezdu do Jilemnice - plavecký bazén a parní komora, jen to zasyčelo...

:: Red hot chilli Tuesday

Povoz alias červenej blesk je momentálně na dovolený v Krkonoších, takže při cestě za živobytím musel nastoupit jako za starých časů ocelový oř.

Budíček v 5, v 6 odjezd z budoucího nádraží JW. Jaroměř - vystupovat. Výluka, do Náchoda autobus. 8:00 Broumov, procházka po dostavěné i rozestavěné tvorbě JW, 9-11 pracovní schůzka. V 11 už venku řádí ohnivý kohout. Oběd v jednom z děl JW (časem přijdou na to, že autorům se dává napapat Zadara ;-). Potulka po zrekonstruovaný klášterní zahradě; jestli budete někdy v Broumově tak doporučuju (kromě dalších významných staveb). Přesun do Meziměstí, 13-15 pracovní schůzka. Venku 35°, uvnitř 45°.

15:19 - odjezd z nádraží v Meziměstí (měl být). 15:30 vlak nikde. 15:40 vlak furt nikde. 15:50 hlášení - vlak je rozbitej a nejede. Další příležitost v 16:20. Ze zoufalosti v hale nádraží (které pamatuje mnohem lepší časy) věnuju automatu 12 Kč za kávu. Fuj to byla sračka. Bouchám ve Walzelovce na hospodu U Švejka (doporučuju) jestli nemaj zmrzlinovej pohár. Nemaj. Kupuju v diskontu kornout a další Magnesii a jdu do.... zpátky na nádraží. 16:20 odjezd (opravdu). Náchod - přestup na autobus (výluka) ve kterým panuje svěží a příjemná padesátistupňová atmosféra. Jaroměř - přestup na vlak, HK - nádraží JW a poslední pochod. 

Winařův zákon: Spálené těleso ponořené do studené kapaliny zasyčí. Hezký večéér.

:: Kraják na závěr (jara)

Ne že bych chtěl na každým závodě mermomocí hledat chyby (haha...), ale tady, i kdybych hledal lupou smítko, nenacházím. A to se jedná o přesouvanej závod odněkud z Vysočiny (kam bych asi nejel), takže o to víc, elpéů, klobouk dolů. Přitom všechno úplně jednoduchý, ale zatraceně efektivní. V sympatickým centru všechno u sebe, bezproblému parkování a občerstvení (to sem tady snad ještě nikdy nijak nevyzdvihoval...), kousek na start a z cíle, trať v pohodě, a jako bonus smršť těsně pozávodních informací na webu. A jako ohromně sympatický se mi zdá vyhlášení šesti nejlepších DH14.

S výkonem je to trochu smíšený. Ráno při rozklusání před závodem vyhozenej kotník, na jedničce minutová chyba, u trojky mě bodla vosa, od šestky jsem byl na umření, rovinatou část jsem protrpěl, v cíli rozsekanej. Na druhou stranu, výsledeček tomu hroznýmu pocitu zase úplně neodpovídá (asi se už všichni šetřili...).

A tak asi jedinou poznámku bych měl (opět) na obecnější téma. Trochu mně je líto, že stavitel musel zahodit do koše nejlepší tratě (DH21A), protože se do nich přihlásilo málo lidí a byly sloučený s céčkama. Tak co, přátelé, nezamyslíme se, jestli s tím něco neuděláme?

:: Na modelu se blížím pod šestadvacet

A protože jsem si po mistráku akutně potřeboval něčím spravit náladu, tak jsem se vydal zaútočit na dubinkovský borůvčí. V úterý mně to ještě nevyšlo; na uzlovce jsem to musel přerušit a pytel vyklusat (i tak čas 27:53). Ale ve středu už to klaplo - 26:13. 

Čím lepší čas mám, tím větší tam vidím rezervy (Heppy se ze svých 24 musí dívat na tyhle časy jako na kanál... Taky vidím, že stanovenej prázdninovej limit pod 27 je pěkně měkkej, protože když to dám já, tak každej...). Třeba teď už jsem to mohl dát pod 26, stačilo běžet do cíle 2:21 (to bych se musel ale hodně kousnout). Ale hlavně mám dost značnou rezervu v druhý půlce trati, kdy už cestou na šestku začínám tuhnout a ten zbytek je potom dost defenzivní.

:: O mistráku

Tak; o víkendu proběhlo MČR na middlu u Jáchymova. Ále, ani se mně o tom nějak zvlášť nechce psát. Výsledky v obou závodech jsou tak krutý, až by nějaký slabší osobnosti mohlo i zvlhnout oko. Losáž semifinále mně přisoudila start v nula nula, což v tomhle terénu a při současný formě znamenalo smrtící kombinaci, takže i kdyby se to obešlo bez dvou zaváhání, tak by mě šlapání v déčku neminulo. No a nedělní závod (start 10) jsem po bezproblémový třetině trati dokonale zazdil postupem na jedenáctku a ztrátou 3:30 (tohle sem ale rozhodně dávat nebudu; už to ani není vtipný jako na Vysočině).

Jinak ale to byly dost dobrý závody, líbilo se mně tam, terén parádní. K celýmu mistrovství tak mám jenom jednu obecnější poznámku třeba k diskuzi ohledně startovek na semifinále. Že šlape stodevadesátej člověk v rankinku, to je podle mě v pořádku. Nejdřív jsem si myslel, že to je nějak roztříděný; špatný jdou na začátku, dobrý na konci. Ale tak to nebylo. A to si myslím, že není v pořádku. Jeden takovej náhodnej los a ikdyž máte formu tak máte prakticky po výsledku. Protože dobrej závodník do áčka postoupí. Ale když šlape, tak nepostoupí z 1.-3.místa ve skupině, ale z 5.-8. A to znamená co? Že šlape i ve finále. (No šlape... minimálně to finále rozbíhá) 

Proto nabízím éteru, co kdyby semifinálová startovka reagovala na umístění v rankinku? Čím víc vepředu rankinku, tím pozdější start. Není to férovější?   

:: Štafety a sprint na pozadí Ohře Louny

A opět pohled zpět. Na konci května proběhl návrat do Kroučové, kde před dvanácti roky bylo mistrovství na klasice (byl to jeden z mála okamžiků, dost možná vůbec jedinej, kdy jsem měl natrénováno na postup do finále A klasiky; bohužel tehdy bylo na konci září kolem třiceti stupňů a tak jsem skutečně osmý místo v polovině semifinále musel opustit) a před jedenácti áčka. Tentokrát tady byly dvoje štafety a jak to tak bývá, po sobotním závodě ještě sprint, pro kterej Kotlářka našla terén v nedalekém Žatci. 

U všech třech závodů pro mě platí - subjektivně bez větších problémů, objektivně by ty časy měly být lepší. 

První štafety byly v ne tolik stavitelsky vděčný části, přesto koncept tratí nebyl bez určitý specifický zajímavosti. První část brutálně letecká, druhá v traverzu. Kromě tohohle kontrastu je zajímavej postup na první kontrolu. Ono to třeba vypadalo na jasnou obíhačku (pro mě v daný chvíli určitě), ale docela by mě zajímala nějaká analýza srovnání s přímým postupem. 

Co se týká základní charakteristiky štafet obecně, tak zjišťuju, že vlastně nemám tak pevnej názor, jak má takový farstování vypadat. Štafety jsem nikdy nestavěl. Obecně se říká, že by farsty měly být vyrovnaný. To je samozřejmě pravda; speciálně je to kvůli případu, kdy se nějaká neférová větev vyskytne na prvním úseku, a ikdyž se to nakonec vyrovná, tak to může závod dost ovlivnit. Samozřejmě jsou typy farst, který jsou vhodnější (v přímce nebo takový ty tečující - nevím jak se jmenujou) a typy který míň (hnízda). A potom takový případy, kdy se ta vyrovnanost dost těžko posuzuje jako třeba zrovna tenhle závod. Takže co chci říct. Nebudu už posuzovat farsty tak přísně a budu kritizovat takový farsty, kdy už to bude nefér až moc (jako třeba letos v Bukovince na druhý kontrole před diváckou).

Ech, to jsem si myslel, že to bude stručnej článek...

Přesun do Žatce. Ideální stav - v centru závodu zároveň i spíme, takže hele karimatka, spacák, natáhnutí, kafíčko.... 

Tratě - zajímavá věc. Každá kategorie měla úplně jinej koncept. Takže zatímco elita moc povedená, třeba céčka zajímavý, naše áčka bohužel "nuda v Žatci" a k řešení pouze postup na pětku a nachytávka na jedenáctce (vnitřní roh). Nevím... 

Nedělní štafety v západní části byly už stavitelsky vděčnější, trať každopádně pestřejší. A myslím celkem povedený. 

:: Pekloles

I sešlo se mně tady několik témat. Například - reportáž z kraje chmelu (štafety v Kroučový a sprint v Žatci). Dále pod dojmem sprintérskýho víkendu ve Valmezu bych si chtěl zapřemýšlet nad televizním zpracováním závodů. No a taky by se zde mělo objevit něco z tvorby, že.   

Tak rychle začnu tím nejmíň příjemným, nedělním béčkovým middlem. No to sem si dal...

Na víkend 6.-7.června padla volba nakonec na jičínský béčka. Na klasiku jsem nevěděl jestli pojedu, ale pro jistotu jsem se přihlásil aspoň do céček, abych se kdyžtak podíval do terénu na neděli. No ale přišla rodinná oslavička, takže jsem se ze soboty odhlásil (díky blogerský známosti mně to prošlo). No řeknu vám, s ohledem na stupně Celsiovy mně to nijak zvlášť nevadilo. A kdybych věděl v jakým terénu se to běželo, tak celou sobotu žehnám osudu a pěju oslavný písně...

V neděli jsme tak brzo ráno pověsili dítě na krk prarodičům a direkt Jičín. Mimochodem k prostoru závodu se váže pětadvacet let stará (mimochodem dost hrozná) vzpomínka na můj asi pátej závod v životě - oblastní přebor štafet. 

Co o terénu říkal web závodu: 

"Prostor na krátkou trať potom patří k tomu nejlepšímu, co v okolí Jičína pro tuto disciplínu najdete. Pokud jste závodili třeba na novopacké Opičce, toto je něco podobného. Velký lesní prostor téměř bez pasek a hustníků, horská kamenitá podložka (doporučujeme tejpovat), spousta terénních detailů - údolíčka, kamínky, prohlubně. Čistý les a převážná část tratě z kopce, ovšem neustále se musí mapovat a koukat pod nohy. To je výzva!"

Tak orienťák už nějakej pátek běhám, takže vím, že v rozpisech a při podobných popisech terénů se dost kecá. Dvě malé zajímavější oblasti se nafouknou do obřích rozměrů; z kopřivových polštářů se udělá "místy trochu podrostu", apod. Taky kdyby to byl takovej zázrak jako Opička, tak se tam ob tři roky pořádá nějakej kraják, a nenechá se odležet na 25 let.  

Cestou jsem v duchu gratuloval. Pro start nahoře si dojdu klidně dál. Hned po startu ale pozitivní dojmy končí. Stavbě trati se nic zásadního vytknout nedá, ale jinak to je skoro hodinový peklo. Jednak tenhle typ terénu fakt nemám rád; jednak jsem se za celej závod "nedostal do mapy". Krach způsobil ale hlavně start na začátku, čímž se některý pasáže staly součástí mezinárodního boje proti revmatickým chorobám. Třeba mezi 18 a 19, na zarostlý pasece, po pás ve vysoký trávě se o mě pokoušel i malej hysteráček (kvůli tamtomu...). Co se ale dá dělat, někdo to prostě šlápnout musí. Shrnutí - mám naražený koleno a svěděj mě nohy. Doporučení - rychle zapomenout.